SEDMIHRADSKO 2008

Krajina zázraků

Jdeme cestou po severním úbočí Cirnicu (1087 m n.m.). Nakukujeme do ústí několika štol, z nichž některé se tváří, že by mohly pamatovat ještě Římany. Ještě se necháváme zlákat cestou, směřující na vrchol hory. Byl jsem přesvědčený, že pěšina vede na skálu s křížem, která byla vidět z města, ale omyl. Končí na hraně lomu. Brodíme se plantážemi výborných borůvek a nakonec nacházíme přeci jen jedno místo s výhledem. Poslední pohled na Rosia Montanu (rád bych věřil, že ne úplně poslední) a jdeme dál.

Nad hlavou nám krouží dva orli. Sestupujeme kolem jezírka Taul Corna a táboříme uprostřed zarostlých odvalů na severním úbočí Cirnicu - před ústím další z opuštěných štol.

Kdesi pod námi v údolí leží vesnice Corna. Po setmění tam ale není vidět ani světélko. Jen temné údolí, kolem temné zalesněné hory a uprostřed údolí měsíčním světlem ozářený bílý kostel. A nad tím krouží ohromný netopýr. Přízračná chvíle.

Ráno hledáme usilovně Majdin klobouk. Večer ho opice v rámci své hry „někam zahodily“. Nikde není. Vzdáváme to, vyrážíme - a nacházíme ho ležet na cestě asi o sto metrů dál. Jak se tam dostal? Nechápu, nerozumím. Neřeším. Možná v Transylvánii vážně straší...

Chtěli jsme pokračovat po hřebeni do Abrudu. Podle průvodce by tam dokonce měla vést z Rosia Montany turistická značka. Zjevně ale nevede, to bychom na ní někde museli narazit, když jsme město obešli doslova kolem dokola. Stejně jako jsme nenarazili na žádnou z vycházkových a poznávacích tras, které jsou porůznu inzerované na webu či informačních tabulích. Existují zřejmě pouze v projektech lidí, kteří by rádi viděli Rosia Montanu nikoli jako ohromný povrchový důl, ale jako významné turistické středisko. Chvályhodné záměry. Potenciál by tu na to byl. Ale bohužel většina těch plánů zůstává zdá se zatím pouze v oněch projektech...

Cesta nás neomylně svádí kolem další malé vodní nádržky dolů do Corny. Vesnice až na dva takřka totožné kostely celkem nevýrazná. Už se do kopců na nejisté cesty neškrábeme a pokračujeme po silnici. Tady někde, pokud by byl uskutečněn ten šílený plán zlatokopů, by stála vysoká hráz, zaplavující celé údolí ohromnou nádrží s kyanidem! Proto i tady míjíme domky s oněmi zlověstnými modrožlutými cedulkami „Proprietate SC Rosia Montana Gold Corporation SA“.

Ke hlavní silnici je to sice jen nějaké čtyři kilometry, ale cesta je to neskutečně úmorná. O to úmornější, že jsme téměř bez vody a z místních zdrojů se tu s ohledem na všudypřítomné riziko kontaminace vším možným bojíme brát. A sluníčko pálí ostošest.

Na křižovatce u silnice Abrud - Zlatna stojí benzinová pumpa. Nikdy bych nevěřil, jak rád uvidím benzínku. Okamžitě kupujeme pití a ptáme se na autobusovou zastávku. Ukazují kamsi k jihu, od města. Směr nám potvrzuje i babka sedící na lavičce před brankou. Prý asi tak kilometr.

Po půl kilometru narážíme na pension Denudata. Další program je jasný. Oběd. Obvyklý jídelníček - dršťkovka, grilované kuře s bramborovou kaší, mamaliga s brynzou a smetanou, láhev minerálky a jedno pivo pro Čarodějku, suma sumárum za 34 lei. Cvičně se ptáme na autobusovou zastávku. Tady prý ne. Posílají nás zpátky k benzinové pumpě. Skvělé! Co teď? Jít dál, jít zpátky, stopovat? Zatímco s hlavami plnými těchto úvah vylézáme z pensionu, před budovou zastavuje mikrobus. Spěchám k němu a ptám se, jestli náhodou nejede do Alba Iulie. Jede. A můžeme si nastoupit? Kýve. Nasedáme do prázdného mikrobusu, řidič aniž by vystoupil se rozjíždí. Proč vlastně před penzionem zastavoval je mi záhadou. Veřejná doprava to není, zřejmě vezl nějaký zájezd a teď se vrací domů. Snad tušil, že potřebujeme svézt :-) Každopádně v pět odpoledne jsme oproti veškerému očekávání před nádražím v Alba Iulii. 20 lei za všechny je královská cena!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku