VIHORLAT 2006

Od hradu ke hradu Humenskými vrchy

Konečně příroda. Bukohabrovým lesem stoupáme na Jasenovský hrad. Příjemný vápencový hřebínek, a pak už se před námi postupně vynořují jednotlivé hradní zdi. Rozlehlá zřícenina, moc pěkná, ale hodně nepřehledná. zarostlá důkladně nejrůznějším býlím, jen s omezenými výhledy. Velké porosty bezu chebdí.

Všude v lese plno malinkých žabiček. Cestou na Uhliská přecházíme zarostlou louku. Při pohledu zpátky se z ní otvírá nejhezčí pohled na Jasenovský hrad. Nádherné břeky. A na stromech mohutné liány (plaménky). Opice neodolávají a zkouší se na nich houpat. V pohodě. Udrží i Čarodějku. O legraci je postaráno.

Dost nepřehledný terén. Cesta kličkuje sem a tam. Studánka skoro vyschlá. Pěkné buko-javoro-habrové lesy. Poté vylézáme do sedla pod Chlmem Zřejmě bývalé pastviny. Sem tam jalovec, sem tam borovice, a i v tenhle podzimní čas plno květin. Vrcholek se na mapě nazývá Chlmecká skalka. No, po skále tu není ani památky, ale výhled je odtud pěkný. Červená skála a Humenská nad Humenným, hřeben Uhlisek, ze kterých jsme právě slezli, vrchy kolem Kyjova v centrální části Vihorlatu, zabrané armádou, i hřebeny Hirlač a Dlhá, mezi něž míříme. Z místních obyvatel nás přichází pozdravit jeden pravý nefalšovaný černý cvrček.

Pastvinami scházíme do Porúbky. Na kraji pěkný kostelík. Míříme do hospody. Nevlídná již zvenku, a uvnitř ještě více. Liduprázdná, jen v rohu sedí dva ožralové. Tipnul bych si, že jeden z nich je hostinský. Když se nás delší dobu nikdo nevšímá, zvedáme se a bez lítosti odcházíme pryč. Reputaci zdejší pohostinnosti napravuje chalpík, co se s námi dává jen tak na ulici do řeči (není první). Prý odkud jsme, kam jdeme a jak se nám tu líbí. Využíváme situace a říkáme si o vodu. Nejdřív se ptá, jestli bychom raději nechtěli nějakou limonádu, a když to odmítáme, že z limonády se špatně vaří polévka, dává nám na cestu alespoň dvě jablka a sáček plný vlastních vinných hroznů. Zelené, modré, růžové. Ty zelené mají zvláštní dost nezvyklou chuť, růžové jsou lahůdkové.

Zatímco v úseku mezi Jasenovem a Porúbkou byla cesta značena excelentně, za Porúbkou je to katastrofa. Značkař tu prošel naposled tak hrubým odhadem před deseti lety. A navíc ta značka dělá často úplně nelogické smyčky - několikrát prudce neočekávaně zahne, aby se posléze vrátila na původní cestu. Stačí jedna špatně viditelná šipka a už si to mašírujete úplně jinam. V houstnoucím šeru žádný med.

Sice jsem na Jasenově, když opice žebraly, že by rády jednou spaly na nějakém hradě, uvažoval dojít až na Vinné, teď už ale vidím, že je to zcela nereálné. U Trnavského potoku nacházíme krásné místečko na táboření. Rovné terásky poseté zlatým listím, všude kolem spousta dříví (a hub - bohužel však nejedlých či neznámých). Ohniště děláme v téměř bezvodém korytu potoka. Idylka.

Ráno dotahujeme zbytek cesty na Vinianský hrad. Je zataženo, spadlo i pár kapek. Kolem cesty další jedovaté býlí, zejména rulíky. Je to tu nějaký nezdravý kraj J.

Hradní kopec je porostlý zvláštním lesem. Na jednu stranu téměř prales, spoustu popadaných kmenů, na druhou takový velice světlý, slunný, až parkového vzezření. Přeci jen je vidět, že jsme hodně nízko a v daleko teplejších krajích. Les je prokřižovaný spoustou různých starých úvozových cest. Býval tu zjevně větší provoz, než dnes. Průběžně se živíme bukvicemi, dřínkami... Pochválen buď podzim.

Vinianská zřícenina je velice malebná. Spousty různých architektonických detailů. Krb, točité schodiště, klenby... Několik dochovaných místností - v jedné by se bývalo moc dobře tábořilo. A pěkná výhledy. Na Vihorlat za zády, hřeben Slánských vrchů na obzoru, nížiny Dolního Zemplínu se Zemplínskou Šíravou pod námi. No, mezi náma, Zemplínská Šírava je pro mě zklamáním. Přeci jen jsem si pod označením „Slovenské moře” představoval trochu něco jiného...

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku