SLOVINSKO 2006

Vlakem k jihu

Ráno brzký budíček. Expres Jože Plečnik nám odjíždí v 6.23 z Hlaváku. Snažíme se tam být dřív, abychom obsadili nějaké volné kupé. Součástí naší „globální jízdenky“ je sice i místenka, ale proč se mačkat s někým jiným, když ve vlaku budou určitě i kupátka místenkami neobsazená? Vzhledem k přítomnosti dvou rozjívených opic jistě tento náš manévr ocení i případní potenciální spolucestující…

Povedlo se. Máme kupátko sami pro sebe. Úžasně pohodlný vláček tenhle Plečnik… Ze sedaček se dá vytvořit letiště, čehož okamžitě využíváme. Holky si skládají z papírů parníky (že by v očekávání moře?). Testujeme i místní jídelní vůz. Příjemný a ceny přiměřené.

Za hranicemi s Rakouskem se za okny míhá ještě taková malebná „pošumavská“ krajina. Hodně mlýnů. Blíž k Linci pak poněkud fádní, hodně průmyslu. Přejíždíme Dunaj, míjíme nějaký mohutný klášter. A pak už vjíždíme do Alp. Nádherné štíty ještě se zbytky sněhu. Ovšem vše v husté mlze. Leje jako z konve. Několika tunely a podél krásných horských řek se dostáváme do Gratzu. Tam už krajina zase poněkud fádnější. Několik pěkných hradů.

První pocity ze Slovinska nic moc. Kolem Mariboru placka, sem tam vinice. Slovinštině ve vlakovém rozhlasu vůbec nerozumíme. Zní to spíš jak němčina… Pak už se ale začíná krajina zvedat. A je čím dál hezčí počasí. Jedeme údolím, kolem hory a na loukách zajímavé seníky. Sem tam nějaké zřícenina hradu. Nejkrásnější přímo nad nádražím v Celje. Za Celje projíždíme nádherným skalnatým kaňonem podél Savinji. Následující údolí Sávy také není ošklivé, ale straší tu několik cementáren a dalších prvků „civilizace“. Těsně před Ljubljanou se na obzoru vynořuje panorama Kamnišsko-Savinjskich Alp. Nádhera. A pak už nás Plečnik vysazuje na nádraží v Ljubljaně (správně česky by bylo v Lublani, ale mě se ta slovinská verze jména tuze líbí, takže se omlouvám všem ortodoxním lingvistům).

Rozhodli jsem se nepokračovat hned ICéčkem a počkat hodinu na osobák. Alespoň se trošku pokoukneme po městě. Hned před nádražím kupujeme první slovinskou zmrzlinu (za 170 SIT – dál ve městě je vesměs za 200). A pak nějak tak odhadem vyrážíme do centra. Správný směr nám potvrzuje hrad na kopci, který občas mezi bloky domů vykukuje. Nábřeží Ljubljanice s plečnikovou „kolonádou“, mosty a spoustou hospůdek působí příjemně. Kromě toho jsme ještě viděli klášterní kostel a několik zajímavých secesních domů. Na víc čas nezbývá. Snad ještě vyšetříme chvilku cestou domů…

Na nádraží kupujeme jízdenky do Rakeku. V podstatě první pokus o domluvu s domorodci dopadá celkem dobře. Dokonce jsem je dokázal přesvědčit i o tom, aby nám dali do deníku razítku. I když úplně bez problémů to nebylo. Ve snaze vysvětlit jim nějak, co chci za lístky, jsem jim opomněl prozradit jednu maličkost – kam že tu jízdenku vlastně chci J.

Osobák, co s ním jedeme dál, je věru apartní. Červený vláček připomínající trochu naše panťáky, avšak mnohem upravenější a pohodlnější. Skvělé záchody a co mě zcela dostalo – koše na tříděný odpad! V tu chvíli jsem si připadal, jak bychom přijeli odněkud z pravěku (ovšem měly přijít chvíle, kdy jsem měl přesně opačné pocity – proboha, tohle že je civilizované země?).

Nejprve projíždíme nížinou kolem Ljubljany. Obzoru dominuje vrch Krim (taky by někdy celkem stál za slezení). S blížícími se horami potkáváme několik kostelíků na vrcholech kopců. Zajímavým a zřejmě pro tuhle oblast typickým prvek. A pak už se drápeme ohromnou serpentinou do kopců. Nádraží jsou tu poměrně řídce, a mnohdy úplně mimo jakékoliv osídlení.

následující kapitola / obsah deníku