SLOVINSKO 2006

Rakov Škocjan

Vystupujeme v Rakeku. Tohle nádraží je kupodivu přímo ve vsi. Z veřejného hydrantu nabíráme vodu a vyrážíme směr hory na obzoru. Panorama Javorniků je nádherné…

Kousek za vsí narážíme na zbytky turistické značky – červenobílý terčík. Dle směru cesty předpokládám, že vede na Rakov Škocjan – tedy přesně tam, kam míříme i my. Ale jít se podle ní moc nedá, už jí pěkně dlouho nikdo neobnovoval. Naštěstí pěšina vydupaná hustým porostem moc možností jít jinudy neumožňuje. Kolem kvetou jakési fialové orchideje a kokoříky. Místy dokonce i vřes, což bych v krasové oblasti nečekal.

Táboříme kousek za dráhou. Klasické škrapové pole se spoustou vyčnívajících ostrých kamenů je porostlé houštinou smrku a javoru. Najít tu kus rovného placu na stan je poměrně kumšt. Podařilo se „za minutu dvanáct“ – sotva jsme zalezli, spustil se solidní slejvák.

V sedm hodin mě probouzejí zvony z Rakeku. Už neprší. Spalo se tu dobře. Ostatní vstávají kolem osmé. Opět zvony. Vařím čaj a ovesnou kaši. Kaši mi opice háží na hlavu (že by proto, že jsem ji připálil?) a čaj Majda vzápětí vylévá. Začínáme opravdu dobře!

Vyrážíme dál po včerejší pěšině. Až k velké příčné cestě je to v pohodě. Pak ale pokračuje spousta různých cest a terčík nikde. Bereme to tedy odhadem. Přes Rakov hrib scházíme do údolí Raku. Ale vůbec nevíme, v kterých místech. Výhodnější by pro další postup bylo projít Rakov Škocjan po proudu, a tak zahýbáme po lesní cestě vlevo. Kolem kvete několik druhů orchidejí, řada různých „hluchavek“, zvonečníky a čert ví co ještě. Roste tu spoustu u nás poměrně vzácné kapradiny jeleního jazyku.

K propastem Zelšských jam to byl ještě slušný kousek. Zřejmě jsme předtím vylezli až někde skoro na dolním konci údolí… Hned u „parkoviště“ narážíme na první propast – úzká jáma do země, kde není vidět ani na dno a z níž se ozývá burácení řeky. Za chvíli míjíme úvodní panel naučné stezky a pod námi se otvírá zcela neočekávaný a vskutku nádherný pohled do jedné z propastí s řekou na jejím dně skrze oblouk Malého skalního mostu. Neméně úžasné je, že lze dolů sejít. Cesta schází do sousední propasti a pak po břehu řeky několika jeskynními tunely. Krásný kamenný můstek, ústí řady jeskynní. Do jedné z nich se dá vlézt suchou nohou. Scházíme opět k podzemní řece, nad námi několik zajímavých krápníků. V jedné z propastí prý v minulosti stávala vodní pila. V tu chvíli ještě nechápeme, proč někdo stavěl pilu na takhle nepřístupném místě… (dochází nám to až poté, co několik dní nepotkáme tekoucí vodu!).

Pokračujeme po naučné stezce. Kolem mohutné 200 let staré jedle scházíme k vývěru Raku. Pod ním zříceniny další z pil, nad ním jeskynní tunel, ústící přímo nad vývěrem. Zajímavý pohled. A celkově opět moc hezké místo. O necelý kilometr dál, na jezu nad třetí ze zdejších bývalých pil, se holky koupou. Já zatím vařím na plyňáku polévku. Pak přicházíme k místu, kde bychom měli řeku přejít. Z mostu však zbyly pouze dva pilíře. Rozhodujeme se pro brodění. Nejprve Čaropdějka přenáší Majdu. Pak já svůj batoh, Čerodějka svůj batoh… Majda mezitím zákaz nezákaz poskakuje na mostním pilíři – a najednou šplouch. Už je v řece. Čarodějka byla naštěstí v tu chvíli poblíž, a tak skočila, sáhla a vytáhla. Obě samozřejmě v šoku. Já mezitím nesu Myšáka. Visí mi na zádech, balancujeme mezi kameny… Ještě tři metry, jsme v nejhlubším proudu, najednou mi klouže dolů. Čarodějka jde na pomoc, přebírá Myšáka, málem tam padají obě. Já se ještě vracím pro žracák a boty. Už toho mám plné zuby. To zase byl jednou nápad!

Jsme zdárně na druhém břehu, Majda už zas suchá a z počátečního šoku ohromný zážitek („hahaha, já jsem spadla do řeky!“)¨. Tak můžeme pokračovat v cestě. Kolem čtyři sta let starého dubu a spousty mohutných vyvěraček. U největší z nich (Kotel) ztrácíme značení naučné stezky. Vycházíme na louku na břehu řeky. Ta se však po chvíli mění v močál. Brodíme každý po svém – někdo naboso a jiný i v botách po kotníky ve vodě. Opice přenášíme. Odměnou jsou však hořečky, trsy žlutých kosatců, plantáže kokrhelu a opět krásné výhledy na hřeben Javorniků.

A pak už se před námi objevuje závěr údolí – Velký skalní most. Vycházíme na silničku, vedoucí přes něj. Holky odpočívají na vyhlídce, já ještě znovu scházím k řece na druhé straně mostu. Nádherné peřeje.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku