Pár praktických postřehů z toulání po švédských ostrovech (červenec 2023)

Doprava

Fakticky jedinou veřejnou dopravou na ostrovech je autobus. Na Ölandu jezdí v severojižní ose, na Gotlandu většina linek směřuje hvězdicovitě do Visby (což znamená, že takřka odkudkoli kamkoli musíte přes Visby a že severovýchodní a část jihovýchodního pobřeží jsou autobusem fakticky nedostupné). Specialitou Ölandu je fakt, že mezi linkami na jih a na sever ostrova neexistuje na ostrově žádný přestupní uzel, takže člověk při cestě ze severu na jih či opačně musí vyjet po mostě z ostrova, přestoupit v Kalmaru a zase se vrátit.

Na Ölandu jezdí autobusy velmi často (na linkách Kalmar – Mörbylånga a Kalmar – Borgholm fakticky co půl hodiny, dále na sever po hodině a na jih ostrova myslím po dvou hodinách. Na Gotlandu jsou spoje řidší, na hlavních linkách vesměs po hodině (přičemž ale ne všechny spoje téže linky mají stejnou trasu, takže v mnoha místech je spojení ve skutečnosti řidší), do okrajových částí ostrova také třeba jen dvakrát třikrát za den. Na jihu Ölandu dělá autobus smyčku, což na první pohled není vidět – tváří se, že jede do Otenby a zpět, ale to „zpět″ znamená přes Näsby a kolem Eketorpu.

Krom toho jsou na Ölandu místa, kam autobus teoreticky jede, ale jen, když mu dáte vědět předem (obvykle jeden den), že pojedete :-) Na Gotlandu je zdá se běžným způsobem dopravy do odlehlejších míst taxi – soudě alespoň podle rad na webech turistických tras; nezkoušeli jsme.

Bacha, autobusové spoje nelze platit v hotovosti. je možné platit jedině platební kartou nebo přes aplikaci v mobilním telefonu. (Přičemž jedno ani druhé občas nefunguje, takže několikrát jsme jeli zdarma.)

Autobusy jezdí spolehlivě, tu a tam trochu zpoždění, ale nestalo se nám, že by nejel. Řidiči jsou vesměs velmi ochotní. Některé busy mají zavazadlové prostory, jiné pouze místo „na kočárky″ v prostoru pro cestující… Se šesti velkými bágly byl občas problém se nějak nacpat, kór když třeba ještě nastoupili dva kočárky a jeden vozíčkář, ale vždycky se to nějak vyřešilo (jednou jsme jeli asi hodinu s bágly na klínech).

Všechny autobusy jsou vybavené monitorem, na němž se zobrazuje několik příštích stanic, na Ölandu i s časem, za jak dlouho tam bude, což je příjemné. Ve všech autobusech, kterými jsme jeli, byly USB dobíječky na telefon (či fotoaparát).

Průchodnost krajiny

Při toulání po švédských ostrovech člověk naráží zejména na dvě „překážky″ – asfalt a pastviny.

Asfalt samozřejmě není nepřekonatelná překážka, ale jít několik hodin po asfaltu není nic moc. Obecně platí, že na jihu Ölandu i na jihu Gotlandu je mnohem méně asfaltu, než na zbytku ostrovů; na jihu nevedou asfaltové silnice ani do některých vesnic, jinde se člověk cestě po asfaltu, když se chce dostat od autobusu někam k pobřeží, téměř nevyhne. Asfaltované bývají často i cyklostezky (byť jsme narazili na několik výjimek). Extrémně hodně asfaltu je na Färö.

Ani pastviny nejsou vesměs nepřekročitelnou překážkou; bývají v nich průchody a postupně jsme se „naučili″ i překračovat dráty. Zdá se, že se tu pastvinami naprosto běžně chodí, oplocení s tím počítá, leckde jsou i oficiální různě technicky řešené průchody. Výrazně odlišná situace je na Färö, kde nejsou kolem pastvin ohradníky, ale ploty, ty se přelézt nedají, a průchodů tu také není mnoho (pominu-li tedy fakt, že tady procházejí běžně pastvinami i silnice, které jsou k tomu účelu opatřené rošty). Další komplikací na Färö je velké množství samot, ke kterým vedou cesty nikam nepokračující. Tyto cesty nejsou často ani značeny v mapách, což dosti znepřehledňuje situaci.

Neudržované (nepasené) plochy zarůstají pichlavým křovím, především jalovci, a jsou tak mimo pěšiny dost obtížně průchodné až neprůchodné; to platí i pro lesy.

Některé ornitologické rezervace (především na jihu Ölandu) mají části, kam je v určité období roku – obvykle od 1. dubna do poloviny července, případně konce srpna – z důvodu ochrany hnízdících ptáků buď zakázán vstup úplně nebo povolen jen po turistických stezkách. Jinak však přírodní rezervace (kterých je tu fakt mnoho) překážku průchodnosti nepředstavují, spíše naopak. Zde se návštěvnost rezervací veřejností považuje za samozřejmost (podrobněji ještě v kapitole Turistická infrastruktura), takže i v případě, kdy je rezervace pastvinou – což je často – jsou zde vždy nějaké vstupy, mnohdy jsou na kontaktu s veřejnou komunikací přelezy přes ohradník v pravidelných rozestupech i tam, kde na ně pak dále v rezervaci nenavazuje žádná cesta.

Jih Ölandu nelze obejít po pobřeží; jsou zde často bažiny + několik rozsáhlých sezónně uzavřených rezervací (viz výše). Jinde by to více méně mělo jít, alespoň my na jiný neprůchodný úsek pobřeží nenarazily. Někde jsou i pobřežní turistické stezky; viz dále. Na Gotlandu je na nejzápadnější části pobřeží značen jakýsi vojenský prostor, který pravděpodobně průchozí nebude (nezkoušeli jsme).

Táboření, ubytování

Jako v celém Švédsku, i na ostrovech platí zákonné právo na přenocování volně v přírodě. Přičemž se neřeší, zda člověk spí pod širákem nebo ve stanu, prostě přenocování je, když večer přijdu a ráno odejdu. Tábořit by se nemělo v blízkosti obydlených domů, zakázané je to mimo jiné na parkovištích nebo v přístavech. Trochu nejasná je situace v přírodních rezervacích. V některých je výslovně uvedeno, že je zde zákaz táboření, ale přenocování je povoleno, u jiných je pouze „zákaz táboření″, takže je otázka, zda toto znamená i zákaz přenocování či nikoli.

Kempy jsou tu hodně drahé a zdá se, že naprosto nepočítají s „batůžkáři″ – za malý stan se platí stejně jako za hangár pro celou rodinu i s autem, takže než si postavit tři stany po dvou lidech, už se skoro vyplatí zaplatit si šestimístnou chatku (je-li náhodou volná). Krom toho se tu naprosto běžně platí samostatně za sprchy, a někdy i poměrně dost (Borgholm).

V „kamenném domě″ jsme byli ubytováni pouze ve Věznici ve Visby – více viz Poznámky z cest.

Turistická infrastruktura

Švédské ostrovy jsou oblastí, kde se počítá spíše s autoturistikou, než s nějakým pěším touláním, zdá se. Parkoviště (vesměs přírodní nezpevněná plocha ohraničená nějakým ohradníkem či zídkou) jsou u každé přírodní rezervace (!) a u mnoha dalších turistických zajímavostí. Na parkovišti nikdy nechybí informační tabule s mapkou, často je tu i nějaké odpočívadlo či veřejný suchý záchod. Na to pak navazuje nějaká vycházková trasa či turistický okruh (okruhy). Dálkových turistických tras tu mnoho není, ale najdou se (a zdá se, že se to tímhle směrem postupně posunuje, protože některé jsou zjevně nové či dosud nedokončené). A když už jsou, jsou vesměs velmi pěkné. Je však trochu problém sehnat o nich nějaké přesnější informace, neboť i zákresy v různých mapách se liší.

Na jižním Ölandu je páteřní stezka Mörbylångeladen. Má nějakých 80 km (plus odbočky) a je na ní i několik upravených nocovišť (dřevěný přístřešek, záchod, ohniště s připraveným dřívím). Šli jsme jen kousek, narazili na jedno nocoviště, vypadalo to skvěle a určitě by stálo za to projít tu trasu celou. Na středním Ölandu je jakási síť turistických tras, značených žlutými šipkami či žlutými fleky (Cykel- och vandringsleder i Persnäs), která však působí značně chaoticky. Trasa se často ztrácela, často nebylo vůbec jasné, kudy jít … zdá se, že stezky byly před lety vytvořeny v rámci nějakého projektu a dnes již nejsou udržovány. Poněkud nepřehledná je situace i na severu Ölandu, kde by měla být mimo jiné okružní trasa Böda vandringsled; relativně dobře značená je část po východním pobřeží (bílé fleky), jinde jsme značky nenašli, i když by tu údajně měly být… Na trase jsou i další minimálně dva bivakovací přístřešky, avšak bez doprovodné infrastruktury a nepůsobící nijak lákavě (u jednoho nepořádek, druhý vlhký).

Na Gotlandu je především několik dálkových tras podél pobřeží. Sedmdesátikilometrová trasa podél (jiho)východního pobřeží – Östkustleden – značena skvěle (více viz Poznámky z cest). Trasa na severozápadním pobřeží v úseku, který jsme navštívili – severně od Lummelundy – trochu zmatečná (zdá se, že trasa značená bílými kosočtverci je jednosměrná a dělá zde okruh, přičemž od severu k jihu jde po mořském pobřeží a zpět přilehlým lesem), ale je pravda, že tento úsek není na většině map vůbec zakreslen a je možné, že se teprve tvoří; dále k severu je trasa označovaná jako Klintkustleden a podle průvodců by mělo jít o vůbec nejhezčí trasu na Gotlandu. Některé průvodce uvádějí i poutní cestu napříč ostrovem (S:t Olofsleden), ale o té nevím nic bližšího.

Na Färö je sice v některých mapách zakreslena velkorysá značená trasa podél celého ostrova (Fårö runt), ale přestože jsme kus po její trase šli, nenarazili jsme na jedinou značku či rozcestník.

Jak vyplývá z předchozích řádek, turistické značení není nijak jednotné, někdy jsou to pouhé barvené fleky, někdy barevné kosočtverce, jindy speciální dřevěné sloupky s barevnými či tvarovými značkami (okružní trasy přírodní rezervací Ottenby) či třeba barevné pásky na stromech, někde s rozcestníky, jinde bez nich… Zrovna tak kvalita značení je různá.

Asi nejlepší server s turistickými trasami, který jsem objevil (byť také ne zcela přesný) je www.naturkartan.se/sv/explore?category=33.

Voda

Velikým problémem švédských ostrovů je voda. Zejména v letním období jsou ostrovy natolik vyschlé, že potkat tu nějakou povrchovou sladkou vodu (alespoň třeba na opláchnutí) se rovná zázraku, prameny či studánky zřejmě neexistují. Je tedy potřeba veškerou vodu – nejen na pití – tahat sebou. A není úplně jednoduchá ji sehnat, neb nějakých veřejných hydrantů je zde pomálu. Jak už napsáno výše, toalety jsou vesměs suché, hydranty na hřbitovech bývají nepitné (a to tak, že fakt! jednou jsme to zkusili, ta voda smrděla nějakým dehtem a skutečně se nedala pít), pitná voda dokonce někdy není k mání ani v restauracích (zkušenost ze severního pobřeží Ölandu).

Co se nám osvědčilo jsou kempy či stanoviště karavanů; někdy je zde hydrant volně přístupný, párkrát jsme požádali v recepci a vždy bez problémů. Voda bývá v přístavech, ale těch je tu pomálu. A pak v novodobých kostelech („novodobým″ je myšleno tak počínaje 19. stoletím), neb luteráni mají velice příjemný zvyk mít v kostelech „zázemí″ v podobě WC a někdy i kuchyňky, což bývá přes den volně přístupné. Toto však neplatí o středověkých kostelech, kterých je zejména na Gotlandu většina. (Informaci, na kterou jsme někde na webu narazil, že dobrým zdrojem pitné vody jsou toalety na hřbitovech, musím vyvrátit; tyto jsou často buď uzamčené, nebo také suché.) Není ani mnoho možností, kde vodu dokoupit, neb obchody jsou pouze ve větších sídlech při hlavních silnicích. Takže voda je zde tím klíčovým limitem pro nějaké vícedenní toulání divočinou. Člověk se musí neustále vracet do „civilizace″, občas v nouzi i někam popojet autobusem…

Bohužel, zdroje vody nejsou vesměs uváděny ani v mapách; výjimkou je web turistické trasy Östkustleden (https://östkustleden.se).

Jídlo

Příjemným zjištěním bylo, že jídlo není ve Švédsku nijak drahé. V obchodech vychází v podstatě na stejné peníze, jako u nás (něco dokonce i levněji), restaurace se cenově blíží těm dražším u nás (oběd se dá sehnat v přepočtu zhruba od tří set korun). Což ve finále znamená, že se člověk přestane hlídat a prožere spoustu peněz :-) K mání jsou tu různé rybí speciality, často lze narazit také na pizzu. A mají skvělé dortíky (tam už jsme cenově trochu výš, v přepočtu tak 100–150 korun za kus).

Restaurace i „kavárnocukrárny″ se tu a tam objeví na zcela netušených místech, třeba i na samotě uprostřed divočiny. Jinak jsou v podstatě neodmyslitelnou součástí většiny muzeí, památek a dalších turistických objektů. Pozor, některé obchody i restaurace nepřijímají hotovost!

Nevím, jaká jsou tu obecně pravidla pro rozdělávání ohňů v přírodě, každopádně je tu poměrně dost oficiálních „grilovacích″ míst (speciálně na Gotlandu a Färö třeba i uprostřed přírodních rezervací) či ohnišť – tato místa na rozdíl od zdrojů vody na mapách obvykle zakreslena bývají. V době naší návštěvy však panovalo extrémní sucho, a tak na Gotlandu platil zákaz rozdělávání ohňů i na těchto oficiálních místech. Na Ölandu jsme na podobný zákaz nenarazili, stejně jsme si ale vzhledem k suchu s výjimkou onoho výše zmíněného nocoviště oheň rozdělávat nedovolili a vařili jsme výhradně jen na vařiči.

Turistické objekty

Do Borgholmského hradu, na majáky či do muzeí se platí vstupné, jehož výše je zhruba obdobná, jako u nás. Návštěvnická centra Naturum jsou zdarma, stejně jako vstup do všech kostelů stojících i pobořených (většina je přes den otevřených). Z přírodních útvarů je zpoplatněna zřejmě pouze jeskyně Lummelunda, v přírodních rezervacích jsme se nikde se vstupným nesetkali. Zdarma je též botanická zahrada ve Visby. Setkali jsme se s případy, kdy vstupné nebylo možno platit v hotovosti, ale i na případy, kdy nebrali karty (např. maják v Otenby).

Na ostrovech jsou dvě muzejní železnice – jedna na severu Ölandu, druhá ve střední části Gotlandu. Areál historických nádraží je volně přístupný, jízdy samozřejmě zpoplatněny.

Co se otvíracích hodin týče, obvykle se zavírá v pět, někde v šest… Speciálně na severu Ölandu jsme narazili na několik objektů zavřených během víkendu! Ne vždy se dá spolehnout na informace na webu, několikrát nás dosti vypekly (archeoskanzen Skäftekärr měl být otevřený denně, přitom byl o víkendu zavřený, archeoskanzen Långhuset Sjonhem měl mít otevřeno do šesti, přitom zavíral ve čtyři…).

Turistická razítka (respektive žádná razítka) se tu moc nevedou; většinou vůbec nechápali, co po nich chci. Sehnali jsme pouze v Naturum Otenby, na majáku Hoburg na jihu Gotlandu a v Gotlandmuseu ve Visby (kde měli i hezčí, ale už tak dlouho ho zjevně nikdo nechtěl, že k němu nenašli polštářek :-D ).

Jazyk

Fakticky všichni tu umí anglicky. Většina informačních tabulí včetně různých tabulek v muzeích má přinejmenším shrnutí i v angličtině, často též v němčině.

Švédsko - úvodní stránka / místopis / webové odkazy