POBALTÍ 2009

Kde je naučná stezka?

Nazítří si opice vymínily celý den u moře. Vyrážím tedy na cestu sám. Plán byl takový, že autobusem 9.50 dojedu do Žernowce a pak to přes Krokowu a Bělavské Blata vezmu zpátky pěšky. Jenže jsem v jízdním řádu překouknul, že onen autobus jezdí pouze v pondělí a ve čtvrtek. Než mi to došlo, nechal jsem si ujet autobus do Karwii, další pak nejel, i když žádné omezení neměl, takže jsem na zastávce prostál dobrou hodinu. Nakonec se objevil úplně mimo jízdní řád autobus do Jastrzebie Góry. Neváhám a jedu. Holt to zase jednou bude čirá improvizace.

Jastrzebia Góra je letovisko v tom nejhorším slova smyslu. Přelidněné, hlučné, bez ladu a skladu. V turistických informacích jedna znuděná ženská, vůbec žádné materiály k nahlédnutí, prodávání ani rozdávání. Rychle pryč!

Na západním konci vsi nacházím modrou značku. Nedržím se jí však dlouho. Chci co nejdřív vypadnout do přírody, a tak to natahuju lesníma cestama přímo na Bielawskie Blota. Lesy jsou tu sice také borové, ale úplně jiné, než na Helu - spíš tak něco jako u nás v Polabí či u Hodonína. Ve spleti lesních cest se člověk rychle ztrácí a hojné značky cyklostezek mnoho nepomohou, protože je nemá v mapě. Takže uhýbám trochu více k východu, než jsem měl v úmyslu. Díky tomu však nalézám dvě malebná rašelinná jezírka s porosty suchopýrů, brusinek, kyhanek a vřesovců čtyřřadých, obletované hejny nejrůznějších vážek a šídel.

Vlastní rezervace je oborána deset metrů širokým pásem. Netuším proč, zda jde o nějaké ochranářské opatření (aby se do rezervace něco nešířilo), nebo jen hodně svérázné vyznačení hranice. Každopádně za tímhle průsekem žádné cesty navzdory mapám neexistují (existovali-li, pak už dávno beznadějně zarostly), takže z téhle strany se na blata určitě dostat nedá. Nezbývá, než jít několik kilometrů v poledním žáru po okraji tohohle rozoraného pruhu až na západní konec blat. Tam konečně nacházím pěšinu do nitra, skáču přes močály a tůně, motám se pralesem, dupu v plavuních. Na modré značce se ocitám zhruba v místech, kde by měla podle mapy začínat naučná stezka. Zjevně nezačíná. Nějaká cesta tu sice oním směrem vede, ale značení žádné, tabule žádné... A zpáteční větev okruhu bych musel někde zákonitě překřížit, což se nestalo.

Smiřuji se tedy s faktem, že stezka buď vůbec neexistuje, a nebo je někde úplně jinde, než je značená, nakukuji ještě asi půl kilometru do rezervace k několika rašelinným tůním a porostům podmáčených bříz a pak mířím dále směr Krokowa.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku