POBALTÍ 2009

Žarnowiecká vysočina

Krajina se začíná zvedat. Vpravo oves, vlevo žito, podél cesty několik višní. Na úpatí svahu pár baráčků s křížkem, chlápek na traktoru. Konečně kus normálního polského venkova bez stánků a rekreantů. Ne že by tedy polské vesnice pobraly nějak obzvláště krásy a půvabu, ale i tak je to velice příjemná změna.

Přes Slawoszyno (kde kupuju v malém obchůdku limonádu a pár housek) a Minkowice (částečně po tělese zrušené železnice) dorážím do Krokowy. Vítá mě mapa s polsko-kašubskými nápisy. Tak trochu „najdi deset rozdílů″...

První, čeho si tu člověk nemůže nevšimnout, je cihlový kostel se dvěma věžema. Mě ale víc zajímá vodní tvrz. Či spíše zámeček. Nakukuju i do místního muzea (4 Zl). Expozice věnovaná kašubské kultuře nic extra - pár krojů a pár předmětů, nejzajímavější asi historické fotografie okolních vsí. A fakt, že většina textů je tu pro změnu polskoněmecká. Mají tu však neskutečné množství nádherných místopisných a turistických publikací. Neodolávám a kupuji alespoň po 10 zlatkách průvodce po polských majácích, po gótských kamenných kruzích a po hradech Kašubska. Třeba se ještě někdy hodí.

Táhnout se čert ví kolik kilometrů po silnici do Žarnowce se mi ani trochu nechce, a tak je příjemným zjištěním, že tam jede za půl hodiny autobus. Trochu nervózně pokukuju, když v inkriminovanou hodinu přijíždí autobus úplně jiným směrem. Za chvíli přijíždí sice další - taky ale dočista někam jinam. Ale ne, nesplet jsem se. Nakonec se tu potkávají čtyři autobusy, ten poslední je můj. Zjevně na sebe čekaly, Krokowa je asi nějakým uzlovým přestupním místem.

Do Žarnowce jedu kvůli cisterciáckému klášteru. Leží na samém okraji vsi, částečně obklopený hřbitovem. Klášterní (a zároveň tedy hřbitovní) kostel je zajímavý, s nádhernými klenbami, zbytek kláštera je však skrytý za zdí a vůbec není vidět. Kde je okázalost cisterciáckých staveb u nás? Takhle skromný příbytek bych tipoval spíš na nějaké kapucíny... Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Tak, a teď se ještě nějak dostat zpátky. Zelená značka do Odargowa vede po mírném návrší. Pofukuje vítr, na obzoru za pásem lesa vykukuje moře. Velice příjemná cesta. V Odargowě si lámu hlavu nad několika hrázděnými statky s prokazatelně novodobými prvky a velice podobnou dispozicí. Je to původní kašubská zástavba, akorát (dost jednotným způsobem) modernizovaná, a nebo novostavby v původním stylu. Spíš bych řek to druhé. Odpovídal by tomu i fakt, že na nějakých devadesát let staré mapě zástavba jižně od cesty ještě neexistovala.

Za Ďábelským kamenem opouštím značku a po hranicích rezervace Zielone scházím opět do nížiny. Na druhé straně rezervace nacházím něco jako malou naučnou stezku - pár desítek metrů dlouhý chodník do nitra rezervace k několika nádherným exemplářům liány zvané zimolez ovíjivý (Wiciokrzew pomorski), která je hlavním důvodem ochrany této lokality.

Kolem harcerského tábora, kde si zjevně hrají na piráty (uprostřed tábořiště vztyčené dva stěžně s roztrhanými plachtami a z pár klád naznačený lodní kýl - tohle jistě někdy okopíruju), a přes osadu Szary Dwor mířím do Karwieňskich Blot. Odtud by měl jet podle jízdních řádů, vyvěšených v Krokowě, v sedm hodin autobus. Sedm je za půl hodiny. Kde je tady ksakru autobusová zastávka? Schválně, kdo ji najde dřív - já nebo autobus? Za pět minut sedm už stojím na zastávce. To, že tenhle autobus tu vůbec není psaný mě nějak nevzrušuje, už jsem si zvykl, že tu na zastávkách nejsou zdaleka kompletní jízdní řády. Ale asi by mělo. Sedm pryč, autobus nikde. Asi má zpoždění, to je tu taky běžné. Čtvrt na osm pryč, autobus nikde. To už začínám být nervózní. V nohách mám určitě přes třicet kilometrů a do kempu už pěšky nedolezu. V půl osmé mi dochází trpělivost a zkouším stopovat. Daří se na třetí pokus. Staví mladý kluk a že mě doveze do Jastrzebie Góry. No sláva, tamodtud už jezdí autobusy každou chvíli. Po pák kilometrech ten prokletý autobus dojíždíme - zjevně tu byla někde ještě jiná zastávka!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku