POBALTÍ 2009

Nejsevernější cíp Polska

Balíme a vyrážíme na další štaci. Cestou si kupujeme k snídani gofri. Avšak jinde, než večer - o chlup dražší a zdaleka ne tak dobré.

Do Wladyslawowa jedeme patrovou lokálkou. Kolem buď borové lesy nebo rekreační střediska (proti nimž byl Hel ukázkou malebnosti), jen tu a tam výhled na moře. Za Chaľupama spousta windsurfingařů. A pak už wladyslawowský přístav a nádraží. Na přilehlém autobusovém terminálu se snažíme zjistit, jestli by se nedalo do Chľapowa něčím popojet. Ale ve zdejších jízdních řádech aby se čert vyznal. Zdá se, že nejbližší spoj tímhle směrem jede až za dvě hodiny. Tak vyrážíme pěšky. Míjíme zajímavý moderní kostel, stavujeme se na výstavě tarantulí a štírů v přilehlé faře, v parku dáváme z místních zdrojů malý oběd - a najednou koukáme, že na protilehlou zastávku přijíždí autobus. Ten nemůže jet jinam, než ke kempu. Rychle přeběhnout, nasednout - a za chvilku jsme před vraty kempu Alexa. Tenhle kemp se mi zdál podle internetu z řady místních tábořišť jako nejlepší, a malá obhlídka okolí to potvrzuje. Je daleko rozlehlejší, než na Helu, s lepším zázemím (mimo jiné jídelna) a nižšími cenami (40 Zl/noc). Součástí kempu je i perfektně zásobená prodejna (byť s cenami pro změnu poněkud vyššími), hned před ním pak pekařství, zelenina, uzené ryby... (s cenami zcela normálními). Kemp leží na jakési vysoké terase (skoro bych řekl útesu, ale není to skála, nýbrž nějaký písek či spraš), k moři vede dřevěné schodiště.

Po utáboření vyrážíme na maják Rozewie. Dle původního plánu po modré turistické značce. Ta se však vzápětí ztrácí. Holky prohlašují, že se žádnými křovinami nemíní prodírat a že raděj půjdou podél moře. Já to zkouším Chľapowskou dolinou. Nepříliš zřetelné značení mě zavádí úplně dopryč od moře a tam se ztrácí. Při pokusu vrátit se na pobřeží končím u oploceného areálu vojenského námořnictva. No, ještě že se mnou holky nešly - to by zase bylo řečí. Asi dva kilometry jdu po silnici podél plotu, než se objeví cesta k moři. Na horní hraně útesů pak ke svému ohromnému překvapení objevuji pozůstatky další dělostřelecké baterie. Na rozdíl od těch helských tahle není vůbec nikde uváděná. Jedno z děl je dokonce komplet zachované, o kousek dál zvláštní pancéřový objekt, snad řízení palby, a poměrně rozsáhlé podzemí. To už se ale prodírám místy téměř neprostupným pralesem javorů, osik a bříz, protože ani tady navzdory mapám žádná značka není.

U majáku jsem první. Zjišťuji, že modrá přichází odkudsi od moře. Po ní po chvíli dorážejí holky.

V majáku (vstupná 6 Zl) pěkná expozice historie a současnosti „latarnictva“ (tuším, že pro tenhle pojem žádný český ekvivalent neexistuje - prostě činnosti spojené s budováním a provozem majáků) se spoustou modelů současných i bývalých majáků polského pobřeží. Vystoupat lze až do vlastní lucerny k majákovým světlům s krásným výhledem. A v ceně je i prohlídka sousedního parního stroje, který dodával majáku elektřinu.

Původně jsem měl v plánu dojít až na nejsevernější výběžek Polska u Jastrzebie Góry, ale značka se nám opět v zápětí ztrácí a už je zase půl sedmé, tak raděj sedáme na nejbližší autobus a jedeme zpátky do Chľapova, abychom nedopadli jako včera. Kousek od kempu, při cestě k moři, nacházíme příjemný bufet s bohatou nabídkou jídla (bar Morské oko). Kuře na liškách s bramborama a oblohou či grilovaný losos s pečenýma bramborama za 16 Zl, pirožky se zelím a houbama (7 ks) za 9 Zl, žurek s vajíčkem za 6 Zl. Že je vše výborné a že je toho hodně už začínáme považovat za samozřejmost. Na tomhle vandru určitě nezhubneme!

Po setmění jdeme ještě na vyhlídku na hraně srázu za kempem. Nad obzorem zbytky sluneční záře, do toho blikající maják na Rozewie a šplouchající vlny pod námi. Pohodička.

Fouká vítr a je celkem chladno.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku