Poznámky z cest
Toulání polskými
Sudety: Soví hory
červenec 2025
Góry Sowie jsou nejvyšším z
„vnitrozemských″ polských sudetských pohoří. Rozkládají se od Stříbrného
průsmyku až k údolí Bystrzyce. Hlavní trasu přes
hory tvoří červená turistická značka, zvaná Główny Szlak Sudecki (čili dálková
turistická trasa napříč celými polskými Sudety). V první části putování
jsme se jí vesměs drželi, pak už čím dál méně… Právě při této červené značce se
nalézá i několik pěkných bivakovacích přístřešků.
Na přechod vyrážíme od Stříbrnohorské pevnosti. V této jihovýchodní části pohoří je
nejzajímavějším, byť turisticky dosti frekventovaným (což se mimo jiné
projevuje na značném nepořádku) vrcholem Kykula,
třetí nejvyšší kóta Sovích hor s rozhlednou, bukovým pralesem a rulovými
skalkami.
jdeme po
červené hřebenovce … z Barda
jsme ale přišli po modré, tam žádná červená není, zřejmě je tím myšlena
„hřebenovka″, ne konkrétní barva
dominantou
severovýchodního obzoru je Sleza – pověstmi opředená hora
trčící osaměle ze slezských nížin, takový slezský Říp
mezníky
pohodové
táboření v sedle pod Szerokou (755 m n. m.)
setkání
generací
díky
pasekám místy i pěkné výhledy – tyhle konkrétně z táhlého hřebene hory Szeroka (826 m n. m.)
tenhle bivakovací přístřešek v sedle Woliborska
(711 m n. m.) je pohodlně tak po čtyři lidi … sedlem ale prochází frekventovaná
silnice a hned vedle je parkoviště, takže klidu si tu člověk nejspíš moc
neužije
…a další pasekové výhledy
cestou na
Kalenici
přírodní
rezervace
rozhledna
na Kalenici (964 m n. m.)
výhled z rozhledny
k jihu na Orlické a Stolové hory přes Novorudskou
kotlinu…
…k západu
na Javoří (Suché) hory v popředí a Krkonoše s dominantní Sněžkou
v pozadí…
…k
severozápadu na centrální část Sovích hor s Grabinou,
Malou a Velkou Sovou…
…k
severovýchodu na východní pásmo Sovích hor (Zameczna,
Žebrak, Wilczyna) a na
Dolnoslezské nížiny s velkou aglomerací Bielawy
úplně vpravo…
…a
k jihovýchodu, do končin ze kterých jsme přišlo – na jižní část Sovích
hor, Bardské hory, na obzoru pak Zlaté (Rychlebské) hory a masiv Kralického Sněžníku
na vrcholu
Kalenice – vypadá to sice romanticky, ale uvnitř je neskutečnej
bordel :-(
ještěrka
(živorodá?)
rulové
skály ve vrcholové oblasti Kalenice
další bivakovací přístřešek – výrazně prostornější – na loučce
zvané Zimna Polanka
rozcestník
u přístřešku
* * *
Nesmírně příjemným místem je turistická chata („schronisko″) Zygmuntówka (www.schroniskozygmuntowka.pl) pod
Jugowským průsmykem. Velmi milá obsluha,
bezproblémová „česko-polská″ domluva, nic není problém. Ani přespání,
když se nám už nechtělo zpátky ven do deště (85 zlatých za postel; mimo víkend
by to bylo o 10 levnější). Skvělé jídlo (nalešniki /
palačinky, pierogi / pirohy, bigos…);
utratili jsme tu majlant, ale stálo to za to ;-)
schronisko Zygmuntówka … údajně
jedna z mála předválečných horských chat v Sudetech,
která přežila poválečnou devastaci a dodnes slouží svému účelu
sovy kam
se podíváš :-)
hezká
sbírka razítek :-) (chata + okolní vrcholy)
u chaty –
tyhle desky by snad měly být na významných místech Hlavní sudetské stezky,
pochopil-li jsem to dobře
výhled od
chaty … ta budova je další horská chata, Bukowa
* * *
V centrální
části pohoří. Od rána leje a do toho slušná mlha.
Cožpak o to, ta vypadá romanticky. Ale rozhledna v tomhle počasí není
ideálním cílem. A máme zpoždění, z chaty jsme vyrazili až po desáté, když se
počasí alespoň trochu umoudřilo, takže pokud chceme ještě dneska stihnout
prohlídku Osówky…. Výstup na Velkou Sovu, jedinou
tisícovku v pohoří, jsme tedy nakonec vzdali a stočili to po jejím úbočí
přes chatu Orzel (kde mají krom několika českých piv
– v polském příhraničí běžná věc – dokonce i kofolu
;-) ) a přes sedlo Sokol do tajemných podzemí v masivu Vladaře.
hory v mlze
(nad Jugowským potokem)
vodárna
Niedźwiedzia Skała s pamětní
deskou Hermanna Henkela (1869-1918), propagátora
turistiky a zimních sportů v Sovách horách (odhalena 1921, zničena po roce
1945, obnovena 2004) … konec konců, na jeho počest byla i dnešní Zygmuntówka pojmenována původně Henkelbaude
Kozia Równia (930 m n. m.)
na jižním
úbočí Velké Sovy je poměrně dost vody (věc v těchto horách ne úplně běžná)
Soví bouda
(Schronisko Sowa) –
uzavřená a pustnoucí :-(
cestou v
dešti
obelisk Carla Wiesena, dalšího z velkých
propagátory turistiky v Sovích horách (1834-1897), pod vrcholem Sokolica
chata Orzel (Orel)
obří židle
v mlze
mlžný
výhled do končin jižně pod sedlem Sokola (Przełęcz
Sokola)… někde tady přecházejí hory Soví v hory Suché (Javoří), ale ta
sníženina je tak rozsáhlá, že se ani nenazývá sedlem
asi
nejhezčí stavení v sedle – chata Szyprówka
kolem
sedla roste řada nových turistických objektů „na zelené louce″
částečně
roubený kostel Matki Boskiej
Śnieżnej ze 16. stol. ve vsi Sierpnica
– nádherná stavba, škoda, že se nedá podívat dovnitř
* * *
V západní části Sovích hor začali nacisté na
sklonku války budovat několik rozsáhlých podzemních komplexů. V současné
době se ví o šesti (nepočítám-li Ksiaž, který se
k nim také řadí, ale leží úplně jinde), z čehož tři jsou zpřístupněné
veřejnosti. Dodnes se ovšem netuší, k čemu tyto kilometry chodeb a sálů
vlastně měly sloužit ani jaká měla být jejich finální podoba. Takže jsou
samozřejmě cílem mnoha fám, spekulací, konspiračních i zcela fantaskních
teorií… Jisté je jedno – vzhledem k rozsahu staveb a situaci na bojišti
v době, kdy se s nimi začalo nebyla reálná šance na jejich
dokončení; celý projekt, zvaný Riese (Obr), tak
svědčí především o naprosté odtrženosti nacistických špiček od reality.
Jedním z nich je právě Osówka (https://www.osowka.pl), označovaná často jako
„podzemní město″, což je ale spíše marketingové heslo, protože město
nepřipomíná o nic víc než ostatní komplexy. Každopádně, zde postoupily práce
nejdále. Návštěva podzemí je zpoplatněná (40 zlotých, s průvodcem), naučná
stezka po povrchových stavbách je přístupná volně. Za tři zloté (a vratnou
kauci) si lze zapůjčit i audioprůvodce, který se
vyplatí, byť od jeho nahrání se prohlídková trasa trochu změnila, takže chvílemi
člověk loví, kde vlastně je.
Zázemí areálu tvoří krom pokladny a záchodů i
prodejna suvenýrů či restaurace. Je tu i služební místnost, kde nám bez
problémů nechali po dobu prohlídky uložené batohy.
(ke
stažení: mapa podzemí celého projektu Riese, plán
nadzemních objektů komplexu Osówka, mapa naučné stezky kolem nadzemních objektů)
západní vstup
do podzemí, oficiálně označovaný jako vchod č. 2
tzv. Einmannbunker (Splitterschutzzelle)
před vstupem do podzemí … zda je zde původní, nebo jen pro dotvoření atmosféry
netuším
strážnice
film o situaci
na bojišti v době vzniku projektu Riese komentuje hologram (film s českými titulky)
jediný sál
s dochovaným dřevěným šalováním
drobné
expozice s nalezenými či jinak souvisejícími předměty
další hologram – připomínající vězně koncentračních táborů, kteří
museli „podzemní město″ budovat
v
největším z vybetonovaných sálů je výstava o nacistických dopravních
prostředcích
odvodňovací
kanál při stěně sálu
nedokončené
chodby
východní
vstup do podzemí (oficiálně označovaný jako vchod č. 1), tedy v rámci
exkurze východ
nejen
tady, ale i jinde v okolí je velký výběr „Sovích″ piv – jak
klasických, tak různě ochucených, prý velmi dobrých, tvrdí „pivaři″
základy
čehosi
opravna
vagónů
po
povrchových zbytcích staveb jdeme po černé! (tady ještě společně se žlutou,
která se za chvíli odpojí)
tahle
podivnost je označovaná jako Siłownia, což
v překladu znamená tělocvična, myšlena je ovšem elektrárna … ve
skutečnosti se ale neví, k čemu měl tento objekt sloužit
největším
nadzemním nedokončeným objektem je 50 m dlouhé „Kasino″, snad administrativní
nebo společenské centrum areálu
železniční
rampa
pozůstatky
úzkokolejky
* * *
Druhý z přístupných komplexů projektu Riese se nachází v severovýchodním úbočí hory Włodarz (Wolfsberg). Cestou k němu ale ještě musíme přelézt
vrchol hory (811 m). Velice příjemné překvapení. Pěkné vrcholové skalky a na
západním úbočí rozsáhlá paseka s nádherným výhledem.
V sedle pod vrcholem další z bivakovacích bud. Tentokrát jsme tu ve správný čas, a tak
využíváme její pohostinnost. Má to jen dva háčky. Na rozdíl od předešlých je
přístupná ze dvou stran, takže je v ní šlílený
průvan (řešeno soustavou zavěšených pláštěnek a stanových podlážek). A ze stěny
tu a tam trčí nějaký hřebík, na což doplatil jeden spacák a jedna nafukovací karimatka, než jsme se toho všimli.
A pak už do podzemí (https://wlodarz.pl).
Włodarz je ze všech podzemních komplexů
nejrozsáhlejší a součástí prohlídky je i plavbu na loďkách po částečně
zatopených štolách. Krásné! Jinak to tu je ale dosti „punkové″. Vstupenky
se prodávají v maringotce, neb srub, který dříve tvořil zázemí, je (zjevně
již delší dobu) vyhořelý, průvodci se ani neobtěžují s helmami. Ani
razítko nemají, a to je v Polsku co říct. Tady audioprůvodce
samozřejmě není a „živý″ průvodce šílen drmolí, takže se tu toho člověk
moc nedozví, naštěstí většinu podstatných informací už máme od včerejška :-)
vrcholové
rulové skály Wlodarze (811 m n. m.)
výhled
z vrcholových skal k severu, na Valbřišské
předhůří
krásný
výhled z toho času odlesněného úbočí Wlodarze
k severozápadu, na Kamenné a Valbřišské hory
bivakovací sroubek pod Wlodarzem
zjevně už
se blížíme...
u vstupu
do areálu opět Einmannbunker
pozůstatky
čehosi
bývalé
turistické zázemí areálu
vstup do
podzemí
vstup do
částečně vybetonovaného prostoru (strážnice) vpravo od vstupu, kde se promítá
film
v podzemních
chodbách komplexu
v téhle
části je chodba dvouetážová, co chvíli je zde nějaká
ohrazená šachta dolů … následně by byla pravděpodobně vrstva mezi etážemi
odstřelena a vznikl by tak prostor značné výšky
sestup do
zatopené části podzemí
zatopená
část podzemí s plavbou na loďkách
kompletně
vybetonovaný sál druhé strážnice, naproti té s „kinem″ (která je vidět
v pozadí posledního snímku)
na stropě
sálu jsou symboly ukrajinského trojzubce a svastiky (oba zdvojeně) … záhadologové v nich hledají nejrůznější tajná znamení
(četl jsem dokonce, že jde o runy!), ale zřejmě nejde o nic jiného, než že se
na stavbě podíleli i nějací Ukrajinci a prostě si jen tak do prkna použitého
pak na šalování vyřezali své symboly a ty se otiskly do betonu
památce
zemřelých při budování komplexů Riese v podzemní
štole
vchod do
podzemí č. 2, v současné době nepoužívaný
kolejiště
před vchodem č. 2
výrobna
betonu (?)
ruiny kasáren
SS
* * *
Walim je správním
centrem celé severní části Sovích hor. Ovšem tak mrtvé město by člověk
pohledal. Žádná restaurace, o nějaké kavárně, cukrárně nebo dokonce turistickém
infocentru ani nemluvě. Ani žádné kloudné autobusové
spoje, pokud bychom se chtěli někam kousek popovézt. Pár obchodů naštěstí
otevřených, ale ten největší na severním okraji má otevřeno pouze některé
neděle a ta dnešní to zrovna není – takže pokud chceme doplnit zásoby, tak hybaj zpátky do centra. Pokud to teda lze nazvat centrem.
Plno zajímavých domů, ale řada z nich chátrajících… Kdysi to muselo být bohaté město, podle
starých map sem dokonce vedla železnice. Dnes tu ale „chcíp
pes″.
(plán turistických zajímavostí v obci Walim ke stažení)
k baroknímu
kostelu sv. Jadwigy jsme nezacházeli, tak jen takhle
zdálky
kostel sv.
Barbory, sice původně renesanční, ale přestavěný klasicistně
jakási
hrobka u kostela sv. Barbory
nejkrásnější
z hrázděných domků se bohužel rozpadá
pár
dalších ukázek hrázděné architektury
i zajímavá
zděná výstavba by se našla
před
hasičskou zbrojnicí stojí historická požární stříkačka z roku 1881
v severní
části města jakýsi pěkný, avšak chátrající statek
mauzoleum
Christiana Schneidera nad městem se rozpadá
výhled
přes kotlinu Walimu na masiv Wlodarze
na
křižovatce kříž a altán s pěkným výhledem na Velkou a Malou Sovu
zelená a
posléze černá turistická značka k severu poskytuje pěkné výhledy; bohužel
jen na jednu stranu, protože nejde po hřebeni, ale po jeho východním úbočí
jediný
výhled na západní stranu, s masivem Valbřišských
hor (?)
* * *
Hrad Kynsburg, od roku 1965 nazývaný oficiálně Grodno, se
nachází na vysokém dnes zalesněném ostrohu hory Choina
nad levým břehem říčky Bystrzyca. Skládá se
z původně středověkého Horního hradu, a renesančního Dolního hradu, mající
spíše charakter předhradí (opevněná plocha bez výraznější zástavby). Byl
založen pravděpodobně koncem 13. stol. Bolkem (Boleslavem) I. Surovým ze svídnicko-javorské větve Piastovců jako obranný bod proti českému státu.
V polovině 14. století se však celé svídnicko-javorské knížectví včetně hradu stává v důsledku
vymření zdejší piastovské větve součástí České
koruny. K přestavbě na honosné renesanční sídlo došlo za pánů z Logova v polovině 16. stol. Jako zámek sloužil objekt
až do roku 1774, kdy byl opuštěn a začal chátrat. Ještě před koncem 18. století
se zámek proměnil ve zříceninu, která byla roku 1823 odkoupen místními sedláky
jako zdroj stavebního materiálu. V tu chvíli se však na scéně objevuje
vratislavský archeolog Johann Gustaw
Gottlieb Büsching, kterému
se podařilo rozebrání zabránit. Sám se stal uživatelem hradu, zpřístupnil ho památkymilovné veřejnosti a zahájil rekonstrukční práce.
V těch pokračovali i následující vlastníci. Roku 1904 zde bylo otevřeno
bohatě vybavené hradní muzeum, které však bylo vyrabováno na konci 2. světové
války. Znovuotevřen byl hrad roku 1965; při té příležitosti byl přejmenován na Grodno. Rekonstrukce, nerespektující však v průběhu
19. století původní podobu zámku („regotizace″ renesančních prvků…),
nikdy nebyla dokončena, a tak areál dnes představuje něco mezi zříceninou,
zámkem, moderními výstavními prostory a romantickým výletním místem ve stylu
Dušana Jurkoviče (zejména pokladna, částečně i
restaurace).
Dolní hrad s restaurací, různými prodejničkami a množstvím laviček je v otvíracích
hodinách volně přístupný. Do Horního hradu se platí vstupné (obecně 40 zlotých,
v době naší návštěvy snížené na 35, protože část expozice je uzavřena).
K vidění je zde mimo jiné několik zámecky upravených renesančních pokojů
či multimediální expozice o ochraně přírody v poněkud zvláštně zastřešené
zřícenině paláce, vystoupit lze i na věž s pěkným výhledem do údolí Bystrzyce. Prohlídka může být s průvodcem i
individuální, areál je opatřen informačními tabulkami s několikajazyčnými
texty včetně českého. V pokladně je též možno zapůjčit si za 4 zloté audioprůvodce, ale nemá to moc smysl; nedozvíte se o mnoho
víc, než je na těch infotabulkách. (https://zamekgrodno.pl)
Podrobný popis hradu včetně rekonstrukcí
jednotlivých stavebních etap a stavebně historického průzkumu zde: https://medievalheritage.eu/pl/strona-glowna/zabytki/polska/zagorze-zamek-grodno
vnější
opevnění Horního hradu
první.
brána se zajímavými sgrafity z roku 1570
měsíční
hodiny na první bráně (správně fungují prý pouze za úplňku)
jediná
část opevnění, která byla zrekonstruována do renesanční podoby
druhá
brána – vstup do areálu Horního hradu
vstupní
věž Horního hradu
v podvěží
zde jsou
umístěny dva smírčí kříže
kostra v
hladomorně připomíná pověst o nešťastné Markétě, zazděné tu zaživa, protože
svrhla ze skály nechtěného zlého manžela ... dodnes prý občas chodí po hradbách
jako Bílá paní
zrekonstruované
zámecké pokoje se zbytky zámeckého muzea
zbytky renesanční
výmalby interiérů
renesanční
portály – jestli originál nebo repliky netuším
cestou na
věž
výhled z věže
zříceniny
Horního hradu upravené moderně na multimediální expozici o ochraně přírody
dosud
neupravená část zřícenin Horního hradu
poněkud
svérázná konzervace památné lípy na nádvoří, údajně přes 500 let staré
bašta
Dolního hradu přestavěná na pokladnu
novogoticky
upravená bašta Dolního hradu
zámecká
restaurace na Dolním hradě
zvonička
v prostoru Dolního hradu
* * *
Údolí
říčky Bystrzyca se stejnojmennou přehradní nádrží je severní hranicí Sovích hor.
Vzato čistě horopisně, to, co je na levém břehu, už nejsou Soví hory, ale Valbřišské předhůří. Ale v obecném povědomí i
turistické literatuře je celé údolí, tedy včetně hradu Grodno
a levého břehu přehradní nádrže, ještě zahrnováno pod Soví hory.
Přehradní nádrž Bystrzyca
byla postavena v letech 1911-14. Kamenná hráz je vysoká 44 m. Zatopeno
bylo údolí v délce přes 3 km a jedna vesnice. Po pravém břehu vede
silnice, je zde několik rekreačních zařízení „prvorepublikového″
vzezření. A také infocentrum s volně přístupným
akváriem sladkovodních ryb a pěkným razítkem. Na levém břehu je jeden obludný
hotel a něco málo nové výstavby kolem něj, jinak je přírodní a vede po něm moc
pěkná žlutě značená stezka.
přírodní
rezervace Góra Choina podél
cesty od hradu k přehradě
horní část
přehradní nádrže – na kopci hrad Grodno a kolem něj
rezervace Góra Choina
infocentrum – ekocentrum – akvárium
kapr,
sumec a karas (ne že by se to přes to prohnuté sklo dobře fotilo)
lávka přes
přehradu (technickým provedením prý světový unikát, ale podstatu jsem z popisu
nepochopil)
přehradní
jezero
kachní
rodinka na přehradě
cesta
podél levého břehu přehradní nádrže
nad cestou
přírodovědná
naučná stezka podél žlutě značené cesty od hradu k přehradní hrázi
na pravém
břehu přehradní nádrže
přehradní
hráz
údolí pod
přehradní hrází
silný
zdroj pitné vody při žluté značce v rokli ústící zprava do přehrady … podle
terénu nad pramenem zjevně vyústění nějaké staré zavalené štoly
...a
naposled do kopců
torzo Kanciarského (Podvodnického) buku
rozcestí
výhledem
na Slezu jsme začínali, výhledem na Slezu končíme
* * *
Poslední noc „v horách″ nakonec v horách
vůbec nebyla. Protože mravenci. Na místě, kde jsme se chtěli utábořit, bylo
neskutečné množství mravenců. Mravenci byli všude, nedalo se ani zastavit. Tak
jsme se nakonec utábořili až pod horama, na kraji
louky kousek nad vesnicí. To, že se vám někde v Karpatech přežene přes
tábořiště stádo koní ani nepřekvapí, tady to poněkud překvapilo. Mnohem více
však, když se v jedenáct hodin v noci přímo proti stanům šinula za
vydatného vrčení motoru nějaká světla. Asi malý traktor! Dost psycho! Naštěstí
včas uhnul. A o půlnoci znova. Pravděpodobně sháněl dohromady ty koně… Dosti
dobrodružné rozloučení s polskými horami.
A další dobrodružství ráno dole ve vsi. Odtud jsme
mínili odjet do Svídnice.
Jenže vlak jaksi nejel a nejel. Po půl hodině už jsme se odhodlávali vyrazit
těch 8 kilometrů po silnici pěšky. Když v tom se přiřítila odkudsi paní
průvodčí a cosi hulákala... Nahnala nás do autobusu a jelo se :-)
poslední
tábořiště
ze stáda
koní, co se nám večer přehnalo přes tábořiště, se mi povedlo vyfotit jen dva;
než jsem se vzpamatoval, většina byla pryč
večer
hřbitovní kaple
Bystrzyca Górna
železniční
zastávka Bystrzyca Górna