VIHORLAT 2006

Perly Vihorlatu

Po hranici vojenského prostoru se drápeme na vrchol Motrogon. Ovšem kromě dvou tabulí v sedle už nikde žádnou další informaci o přítomnosti armády dole pod námi nepotkáváme. A to tam dokonce odbočuje několik pěšin... Porosty na Motrogonu jsou nádherné. Všude, i mimo rezervace. Mohutné javory jim dodávají nezvyklé kouzlo. A k tomu velice členitý terén plný balvanů a ďolíků. Doufám, že pily těžařů nedorazí až sem, byla by to nesmírná škoda.

Po úzkém hřebínku docházíme na rozcestí nad Morským okem a rozhodujeme se, co dál. Zacházkou k jezerům sice řádně ztratíme výšku, ale je to příliš lákavé. Podle průvodců to má být jedno z nejmalebnějších míst na Slovensku, a kdo ví, zda se do těchto končin ještě někdy dostaneme. Krátce svačíme a pouštíme se do strmého sestupu. Navzdory tomu, že se tahle lokalita jmenuje Jedlinka, nevidím tu jedli ani jednu. Za chvíli nás vítá Malé morské oko - taková nevelká okrouhlá lesní tůň s modrozelenou vodou. V podzimním oparu a obklopená postupně se vybarvujícími stromy vypadá věru pěkně. Kousek od břehu trosky někdejšího dřevěného odpočívadla a místo, kde se prokazatelně navzdory zákazu tábořívá.

Další strmý sestup, už po větších cestách (neméně pralesovitými porosty) k „velkému“ Morskému oku. To má úplně odlišný charakter. Spíš připomíná středně velkou přehradní nádrž. Vklíněno do okolních hor několika lagunami, s kamenitými břehy s dřevěnými lavičkami a vodní hladinou, v níž se zrcadlí dva tisícové vrchy - Sninský kameň a Nežabec. Na břehu stojí honosná dřevěná hájovna - podle názvu „Kaštielik” lze soudit, že to býval nějaký lovecký zámeček. Podle mapy by tu někde mělo být ještě několik dalších budov. Ale všechny jsou skryty někde v zeleni, žádná z nich neruší přírodní charakter místa.

Opicím se odtud vůbec nechce. Sbírají na břehu kamínky, staré slovenské dvaceťáky, pak nacházejí zajímavou štětinatou žlutou housenku. Ale musíme dál. Čas letí a zítra nás čeká na druhé straně hor svatba.

Najednou strašný křik a lomoz. Co se děje? Za zatáčkou se vynořuje nejdříve pádící kůň s postroji a po chvíli za ním klející chlápek. Oba peláší kamsi směrem na Remetské Hámre. Tak tedy úspěšný lov J.

Příjemným překvapením je, že modrá značka nevede po asfaltce (jak se zdá z mapy), ale po souběžné pěšině blíže břehu jezera. Míjíme jednu zastávku místní naučné stezky. A pak už se drápeme zpátky na hřeben. Potkáváme několik skupinek Čechů. Jedni se ptají na možnosti ubytování v Remetských Hámkoch a na oplátku nám radí, že se dá dobře a levně vyspat v rekreačním středisku Rybníky u Sniny. Díky, my ale dáváme přednost lesu...

Těch více jak 200 metrů převýšení vybíháme poměrně svižně. V sedle Tri tably potkáváme opět tabuli, oznamující nám zákaz vstupu do vojenského prostoru. Tak šikovně umístěnou, že kdyby jí člověk chtěl respektovat, nedostane se ani na hřebenovou značku. Zatímco u další ze zastávek naučné stezky (pěkně názorně popisující typy lesa v závislosti na nadmořské výšce a orientaci) chytáme dech po výstupu, proti nám přímo z nitra vojenského prostoru si to šinou dva slovenští vandráci. Tak to s tím zákazem vstupu (respektive jeho respektováním) bude asi obdobné, jako u nás na Brdech J.

Jedna příjemná cesta střídá druhou. Pozvolna stoupáme na Sninský kameň. Z malé světlinky se otevírá nádherný pohled na Morské oko hluboko pod námi. Mohutný spadlý buk slouží opicím jako vítaná prolejzačka - kam se na to hrabou všechna dětská hřiště.

Sninský kameň je doopravdy korunou toho, co se dá na Vihorlatu vidět. Dvě téměř holá skalnatá bradla, přístupná po železných schodištích, poskytují úžasný výhled na hory kolem. Vihorlat jak na dlani, Bukovské vrchy a Ondavské vrchy na severu se ztrácejí v oparu. Tam někde nedaleko už je Ukrajina a Polsko. A další pohoří na západě - netuším jaké. Hluboko, hluboko pod námi údolí se Sninou a Stakčínem - náš cíl. Všechno už krásně podzimně se vybarvující. To barevné divadlo dotvářejí pokroucené keře obsypané červenými jeřabinami. Tu a tam se najde ještě i nějaká květina. Třebas velký modrý zvonek. Listujeme vrcholovými knihami (každá ze skal má svojí J). Dobrá polovina návštěvníků tu jsou Češi...

Šipky ukazují kamsi z kopce, že by tam asi 200 metrů měla být studánka. Nehledáme ji, ještě nějakou vodu máme. V závětří jedné ze skal vaříme na plynovém vařiči polévku.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku