ORAVA - LIPTOV 2010

Bouře nad Liptovskou Marou

Vstáváme dost pozdě. Majda byla včera po třech hodinách cákání v bazénu vyřízenější než z výstupu na Choč. A Čarodějku bolí kromě nohy i hřbet. V křovinách okolo stanu poletují ťuhýci. Řekl bych, že mladí, kteří se zrovna učí létat.

Scházíme na silničku podél Bešeňovské nádrže a přes Vlašky jdeme až na hráz Liptovské Mary. Tady na chvíli kotvíme u věže zbořeného kostela (je mi záhadou, proč ho nezachovali celý, když je nad zátopovou čárou - prý kvůli narušené statice, ale že by zajištění statiky bylo složitější než přenášení fresek a stavba kopie ve skanzenu?).Opice se cachtají na břehu nádrže, Čarodějka odpočívá, já se jdu podívat na expozici historie Liptovské Mary ve věži. Nic moc tedy. Pár nenápaditých nástěnek, žádný model, žádná přehledná mapa. A do toho vyřvává rádio jakousi moderní strašlivě rušící muziku. Ani razítko nemají (respektive razítko, které by mělo být zjevně tady ve věži, dostávám později v pokladně archeoskanzenu!?).

Celkově na mě tohle místo působí hodně divně. Nepříjemně až depresivně. Raděj jdeme na Havránok. Tedy skoro běžíme, v patách černý bouřkový mrak. Sotva stačíme zaběhnout do přístřešku nedaleko pokladny, spouští se dobře půlhodinová průtrž mračen. Déšť šlehá ze všech stran. Altánek je jen chabým přístřeším, ke slovu přicházejí pláštěnky i deštník. Ale zaplaťpánbu za něj. Jinak bychom byli v cukuletu turch.

V ceně vstupného je prohlídka malé archeologické expozice a areálu archeologického skanzenu. Areálem však prochází značená turistická stezka, takže je zjevně možné projít ho i bez placení (přinejmenším v protisměru nebo mimo otvírací hodiny - odspoda by možná chtěli vstupné, i kdyby člověka skanzen vůbec nezajímal a jen tudy procházel, to netuším). Dojem ze skanzenu poněkud rozpačitý. Některé „rekonstrukce″ spíš připomínají kulisy (použití krajinek například - předpokládám, že v té době bylo vše výhradně roubené; či polozemnice bez vykopaného vnitřního prostoru); vybudováno je jen několik izolovaných objektů bez zjevných souvislostí, takže z ničeho si člověk nemůže udělat představu, jak vlastně celý ten areál vypadal, jak byl rozlehlý a jak uspořádaný; používání smrku v téhle nadmořské výšce taky nepovažuji za úplně košér. Nad autentičností svatyně si doteď lámu hlavu - keltskou svatyni jsem si vždy představoval úplně jinak, tohle mi spíš připomíná nějaký slovanský posvátný háj, ale údajně by to mělo být na základě vykopávek. Takže třeba jsou úplně mimo moje představy. „Náznaková rekonstrukce″ středověkého hrádku na nejvyšším místě už je úplná katastrofa - nic kloudného nenaznačuje, jen neskutečně ruší. Nejhezčí je jednoznačně dvorec (až na ochranné bednění, které vůbec neumožňuje prohlédnout si keramickou pec), zajímavá i zjevně autentická obětní jáma (s několika obrovskými žábami) a části odkrytých kamenných hradeb.

Trochu bloudíme a hodně po namoklých stezkách kloužeme. Značení opět bídné. Nakonec nacházíme tu správnou stezku a přes rozcestí Úložisko (nějakým vtipálkem přepsané na Souložisko) jdeme do Bobrovníku. Tušit, že větší část cesty je po asfaltu, vykašlali jsme se na bloudění a vzali to po silničce podél přehrady.

V prvním Bobrovnickém baráku (zřejmě hájovna) dobíráme vodu. Na autobusové zastávce pak zjišťujeme, že za půl hodiny jede autobus do Liptovské Anny. Príma, počkáme, ušetříme dalších pár kilometrů asfaltu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku