JIŽNÍ SLOVENSKO 2015

Den devátý: v žáru po okolí Podhájské

Holky si dnešní dopoledne vyhradili pro koupaliště, já se zatím běžím podívat na nedaleké zříceniny kláštera Máriačalád. V informačním středisku kupuji poměrně podrobnou cyklomapu okolí, takže cesta v pohodě. Tam po silnici, zpátky polními a lesní cestami. Klášter, zarostlý v křoví a byť kousek od silnice, od ní zcela neviditelný, by člověk ani nenašel, kdyby o něm nevěděl. Nic na něj neupozorňuje. Což je asi úmysl, protože návštěva není žádoucí, zdivo je v některých místech hodně narušené a hrozí zřícení. Velká škoda, je to místo zajímavé, s ohromným kouzlem.

Oběd dáváme v „salaši″ v kempu. Pečené koleno i žebírka výborné, lokše, které si Medvěd nabral v množství větším než malém v domnění, že je to ze zdejší nabídky jediné vegetariánské jídlo, už o poznání slabší. Třebaže z nich kape sádlo proudem, vůbec nechtějí lézt do krku.

Jelikož jsem se nedovolal do Mašekova mlýna, kam jsme chtěli zajet odpoledne (nikde nemají uvedené otvírací hodiny), volí holky i na zbytek dne pro tentokrát bazén. Je snad ještě větší vedro, než v předešlých dnech, teploměr se škrábe ke čtyřicítce. Takže na obhlídku okolí vyrážím sám. Z té ráno koupené mapky a letáčku, co jsme v infocentru vyfasoval, se zdá, že různých zajímavostí je v okolí plno.

Navnaděn dopolední cestou, kdy vše přesně sedělo s mapou, vyrážím přímo k poutnímu místu Studnička. Ale ouha, tady už cesty zdaleka tak dobře nesedí, posléze se ztrácí úplně. Daří se mi ale držet směr, takže po nějaké hodince už pod sebou vidím Pozbu (a na obzoru opět jadernou elektrárnu Mochovce, tentokrát z druhé strany; od jihu je už mnohem dominantnější). Zlákává mě posečená louka, směřující přímo ke studánce. Netuším, že za obzorem skončí a čeká mě půl druhého kilometru brodění obilím a následné prolézání porostem šípků, trnek a bodláků. V odpoledním žáru vražedné. Sotva dolézám na okraj pole a jen vědomí, že někde tam kousek je studánka, mě vede dál. Poutní areál je toho času v rekonstrukci, ale voda naštěstí teče. Chladím se zvenku i zevnitř. Napadá mě kacířská myšlenka, že v tomhle vyprahlém kraji musí být zázračná studánka snad každá; zázrak už je jen fakt, že tu vůbec nějaká je.

V hospodě v Pozdbě (a i později v Trávnici) potkávám nejlevnější kofolu, na jakou jsem na Slovensku narazil – 75 centů za půllitr. Jinak Pozba je vesnice, kde pomníky padlých jsou čistě v maďarštině a i v hospodě člověk slyší více maďarštiny než slovenštiny; jen mě pobavil „dvojjazyčný″ název vesnice, když zrovna Pozba je ve slovenštině i maďarštině úplně stejně.

Snaha zkrátit si cestu k Novému rybníku končí opět v divočině, tentokrát v akátovám háji s množstvím pořezaného neodklizeného dřeva a s podrostem jakýchsi metr a půl vysokých mrkví. Naštěstí jen na chvíli, posléze narážím na myslivecký chodníček, který mě vyvádí přímo na hráz rybníka. U něj potkávám naučnou stezku okolím Trávnice. Podle rybníka je však neprůchozí, třebaže by měla být zároveň cyklotrasou. Takže musím druhou stranou, po silničce. Mimochodem, tahle stezka je vůbec hodně zmatená – zastávky napřeskáčku, část úplně mimo značenou trasu… Zdá se, že móda pseudostezek „někam hodíme cestou nejmenšího odporu pár informačních tabulí″ dorazila i na Slovensko. Jinak v Trávnici je teoreticky plno zajímavostí, ale fakticky stojí za pozornost jen několik málo objektů. Na jednom zámku člověk ani nepozná, že je to zámek, jak je přestavěný, druhý není v nepřístupném parku vůbec vidět… Asi vůbec nejzajímavější objekt – větrná studna (bohužel bez větrného kola) - stojí mimo cestu a přístup není nijak označen, takže se dá velmi snadno minout.

Na kraji vsi pod sochou Immaculaty fotím krtka; ten panečku ale umí nadávat, to bych do tohohle tvorečka vůbec neřekl. Polní cesta zpět do Podhájské posléze opět končí v křovinách, takže posledních pár kilometrů mě opět čeká polem. Zdá se, že by se tu mezi plevely našlo i leccos zajímavého, ale nějak na to dneska již nemám sílu.

V kempu mě vítají holky, že tam jsou „opuštěná ptáčata″ a co s nima. Že už je tam nenápadně pozorují asi dvě hodiny a nikdo k nim nelétá. Hmm, na Slovensku pokud vím žádná síť záchranných stanic, která by se o ně mohla postarat, není. Převzít je do vlastní péče, když zítra přejíždíme, je nereálné a možná i nelegální. Co to vlastně je, čím by se to vůbec mělo krmit? A jsou vůbec opuštěná? Pravda, natahují krky a otvírají zobáčky, ale nijak se neozývají, což hladová ptáčata většinou dělají. Navzdory noční hodině posílám SMS kamarádce, co má v Čechách na starosti záchranné stanice. Za chvíli přichází odpověď. Na Slovensku se skutečně není na koho obrátit, ale aktuálně by to neřešila, hodně ptáků už v podvečer nekrmí. Uvidíme ráno. A měla pravdu, od samého jitra už zas rodiče nosili červíky. Jo, a je to rehek.

Ono je tu vůbec celkem příjemně živo, co se živočichů týče. Jsou tu ťuhýci, několikrát nám těsna nad hlavami přeletěla nějaká sova a také tu neustále poletují jacísi velcí brouci. Měl jsem podezření na roháče, což se potvrdilo, když jsme jednoho našli v noci sedět na lavičce.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku