SLOVINSKO 2006

Návrat do Divači

Pro další postup ráno volíme pěšinu, která není dokonce ani na speciální mapě Parku 1:7000. Kupodivu nás ale po chvíli dovádí přesně tam, kam potřebujeme – do Bražce při Divači. Zase klasická přímořská vesnička – pár nízkých kamenných baráčků s typickými střechami a komíny na hraně prudkého srázu. Ale ničím mimořádná. Na loukách spousty různého hmyzu, v křoví objevujeme jednu pozoruhodnou orchidej – jazýček jadranský.

Přes údolí přelézáme do Gradišče. V nejvyšším místě vsi stojí kaple sv. Heleny. Na informačním panelu před ní se dočítáme, že v interiéru jsou cenné středověké fresky a že klíč je k mání v domě č. 1 v dolní části vsi. Neváhám, batoh hážu pod ceduli a už spěchám zpátky do dolní části vsi. Ještě že Gradišče čítá sotva deset domků… Po chvíli nacházím správný dům a na jeho dvorku chlápka pobíhajícího tu v montérkách a s vodováhou v ruce. Po dotazu na klíč přikyvuje, že jo, že za chvilku je tam. Sotva dosupím zpátky ke kapli, už je tam i on. Vzal to autem. Kostelík je skutečně pěkný. Chlápek lituje, že nám nemůže o kostele podrobněji povykládat, protože neumí žádný cizí jazyk. Tak ho ujišťujeme, že my taky ne a že Slovinštině celkem dobře rozumíme. A tak nadšeně spouští vodopád o klanění Tří králů a křížové cestě a zazděných románských oknech a o ještě starších freskách a… No, bylo toho hodně. Zatímco já s Čarodějkou obdivujeme nástěnné malby a klenby, opice spíše jeho chundelatého společníka.

Přes omamně voňavou louku mezi kamennými zídkami míříme na Dolnje Ležeče a již ze včerejška známou silnicí se vracíme do Divači. Tentokrát si na ni necháváme více času. Obhlížíme pěkný kostel a starobylou usedlost s kamennými střechami, ve které je dnes památník herečky Ity Riny. Jelikož nám to jméno vůbec nic neříká, míjíme ho bez povšimnutí. Až později doma zjišťuji, že tahleta osoba (mimochodem velice krásná) byla mimo jiné hvězdou několika slavných českých meziválečných filmů. Nojo, zase jsem se holt jednou ukázal jako kulturní barbar.

Marně však hledáme něco, co by se dalo označit jako „centrum” – tedy nějaké náměstí či tak. Tu pošta, tam veřejná knihovna, tuhle cosi, co je snad radnicí. Bez ladu a skladu. Nacházíme potraviny. Hledání něčeho, kde bych se mohl pozeptat po té zatracené turistické mapě Istrie, vzdávám. Raději jdeme do pizzerie na oběd. Dáváme si jednu pizzu sýrovou a druhou s mořskými potvorami. Obě výborné a v celkem přijatelných cenách. Konec konců – jsme tu už takřka v Itálii. Jako předkrm si objednáváme pršut – místní specialitu. 10 deka za 4 eura je sice solidní pálka, ale pro tu legraci… Je to sušená šunka, donesli nám ji s olivami a feferonkami a je skutečně výtečná.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku