EXPEDICE KRYM 2012

Daragie druzja…

I na Karadag je přístup jen s průvodcem. V ceně 60 hřiven na osobu je i malé přírodovědné muzeum v areálu správy rezervace.

Trasa vede sady na hřeben Karagač, přes vyhlídku na Zlatou bránu - skalní útvar trčící kus od pobřeží, který je bezmála symbolem této rezervace, mezi úchvatnými sklaními věžemi, pak po úbočí hory Choba-Tepe s dosud funkční vojenskou základnou k „Čertovu palci″ a údolím zpět do Kurortného. Nádherné výhledy, vzhledem k odlišným geologickým podmínkám zas úplně jiné květiny, než které jsme viděli doposud (kapara, „stromečkovitý″ sesel Seseli dichotomum, silenka dlouhokvětá, fialovohnědý krtičník Scrophularia rupestris, neskutečně pichlavá Astracantha arnacantha, parádní hadinec červený…)

(??, kapara trnitá a Astracantha arnacantha)

A také mraky zajímavých „hmyzáků″ - kobylky, ploštice zákeřnice, hejna perleťovců, tesařík Plagionotus bobelayei, drobný červenočerný pavouček skákavka rudopásá a další.

Jen s průvodcem je trochu problém. Tentokrát jsme nedostali botanika, že prý zrovna žádného nemají („při takhle speciálním požadavku jste se měli domluvit předem″ - jako by se o to Jarek nesnažil!), a ten klučina, co se nás ujal, jede zarputile ve vyjetých kolejích školních exkurzí. Trochu něco o geologii (rozhodně zajímavé, jen mu bohužel není úplně dobře rozumět), pojmenování jednotlivých skal ve stylu „malý slon a velký slon″, místní pověsti (pozoruhodná zejména jedna, snad ze 16. století, tvrdící, že celé tyhle hory vznikly po výbuchu zlého draka - safra, vždyť v té době neměli místní sedláci o sopečném původu těchto hor nejspíš ani páru), ze živé přírody ale naprosté banality na úrovni páté třídy. Když nám začal složitě vysvětlovat, co že jsou to vegetační pásma a upozorňovat nás, aby jsme nepřehlédli šípkovou růži, už to kolegové nevydrželi a dost ostře mu oznámili, že má před sebou vesměs profesionální botaniky včetně několika vysokoškolských profesorů, a že kvůli tomuhle jsme sem skutečně přes půl Evropy nejeli. Následkem toho už nám raděj nepovídal o kytkách nic, ale také nám vůbec žádné neukázal (co jsme si nenašli sami, to jsme neviděli). Svého mírně infantilního způsobu vyprávění se ovšem nezbavil, a tak jeho neustále opakované „daragije druzja...″ se stalo heslem na celý zbytek expedice :-) Když jsme se po třech hodinách rozloučili, myslím, že si oddechl.

Zatímco jsme byli v horách, řidiči získali v Kurortném informace o možnostech ubytování. Bídné! Máme na výběr čtyřlůžkové chatky za nekřesťanské peníze (1200 hřiven), táboření na betonu bez vody a záchodu nebo přejezd do neznáma. Jarek s dalšími třemi vyrazili vyjednávat. Vrátili se po tři čtvrtě hodině s tím, že se jim podařilo sehnat ubytování v jednom soukromém pensionku za 60 hřiven na osobu - 18 lůžek, ostatní na zemi, dva záchody, dvě sprchy. OK, stejně už je tma.

Využíváme civilizace a jdeme na večeři. Na nedalekém pobřeží otevřen bar Laštočka (vlaštovka), pojmenovaný tak podle toho, že vlaštovky jim hnízdí přímo v lokále. Boršč za 20 hřiven výborný, ale poněkud malá porce, čebureky - jakési zapékané palačinky s masem, sýrem nebo bramborovou kaší - za 10 hřiven, šašlik 100 g za 25 hřiven. Ovšem trochu tak „velký nápor″ nezvládají, boršč záhy došel a objednaného šašliku se někteří vůbec nedočkali.

Menší groteska ještě těsně před spaním. Zvednu batoh, že vybalím spacák... a pod ním krásná černá Scalopendra, přes deset centimetrů dlouhá jedovatá stonožka. To se ví, že jsme se jí snažili hnedka vypoklonkovat - já obzvláště, jelikož jsem jedním z těch, kdo spí na zemi - ale vůbec se jí ven nechtělo, zalézala tu pod skříň, tu pod koberec...

Ráno před odjezdem se jdu ještě projít podél moře. Na molu spousty rybářů, dále na pobřeží opět několik zjevně už dlouho nedostavěných hotelů, na návrší opuštěná celoželezná hvězdárna. A v moři delfíni! Nejméně pět, nádherně vidět, jen co jsem se naučil, kde tak mohou vyskočit, abych správně zacílil dalekohled.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku