EXPEDICE KRYM 2012

Růžoví špačci a spol

Poslední přesun k východu - na Kerčský poloostrov. Hory pomalu doznívají nízkými táhlými hřebeny se strmými svahy, už výhradně se stepním porostem.

Ve Feodosiji bloudíme dobrou hodinu. Snažíme se najít správu Opukského zapovědniku. Marně. V ulici, která má tři různá jména, nic takového není. Naštěstí se daří průvodce domluvit po telefonu. Ještě krátká zastávka u směnárny. Zatímco čekáme na výměnu peněz, přijíždějí policajti. Prý stojíme v místě, kde se nesmí stát. Popojeďte prosím kousek... Žádná pokuta, žádná buzerace, žádné vymáhání úplatku. Příjemné překvapení.

Kerčský poloostrov není úplná placka, je mírně zvlněný, ale stromů tu člověk moc nenajde. Vesnice jsou zde velmi zpustlé, řada baráků včetně velkých zemědělských areálů pobořená. Ve vsi Marivka se máme setkat s člověkem ze zapovědniku. Nejprve se ho domáháme v Marfivce, netuše, že jsou tu kousek od sebe dvě vesnice téměř totožného jména. Na druhý pokus se daří. Na kraji vsi čeká chlap v gazíku, který nás směřuje na polní cestu (přesněji řečeno kolej vyjetou skrz step) a odjíždí pryč. Tudy že máme projet karosou? Řidiči ani nemrknou a jedou! Několik kilometrů až k závoře uprostřed stepi, kde čekají jiní čtyři chlápci - náš průvodce a tři maníci, kteří nás zřejmě mají hlídat, abychom něco neprovedli (a zároveň, zdá se, jsou zaškolováni na vlastní budoucí průvodcování).

Závora s cedulí je jediné označení zapovědniku. Myslím, že sem by se dalo klidně jít i bez průvodce. Je to naprostý konec světa. Dál k nedalekému plochému vrchu Opuk už jdeme pěšky. Na severním úbočí prý stávaly tatarské vsi Opuk a Čekarskaja, které zanikly - rozuměl-li jsem mu dobře - někdy ve středověku. Dnes tu rostou plantáže bolehlavu, který tu považují za invazivní rostlinu, ale zároveň (podobně jako s jakýmsi invazivním keřem na Martjanu) s ní odmítají cokoliv dělat. Že si příroda poradí, že nebudou do přirozeného vývoje zasahovat.

Ve skalách nad mořem přicházíme k jeskyním, uměle vytesaným ve skalní terase – pravděpodobně podzemním lomům. Pokud o nich průvodce něco povídal, pak jsem u toho bohužel nebyl, každopádně jsou však moc pěkné. A v jednom ze sálů sídlí patnáctitisícihlavá (!) letní kolonie netopýrů velkých. Před jeskyněmi roste endemický katrán mitridácký. Vzhledem k tomu, že nedaleko jsme viděli i „náš″ katrán tatarský, lze je dobře porovnat. Tohle je takové „řídké koště″...

(katrán mitradácký)

Na náhorní plošině nad jeskyní jsou odkryté základy nějaké, snad starověké pevnosti, o něco dále do skály vytesané mělké prohlubně, v nichž prý dávní obyvatelé zdejšího města (!) šlapáním lisovali víno. Vrcholek zdobí několik zákopů po vojenských raketách (zdá se, že snad všechny zapovědniky na Krymu jsou bývalé vojenské prostory). A mezi tím drobná mařinka Asperula stevenii, šalvěj habešská i endemická Salvia demetrii, kopyšník bělostný, suchobýl tatarský či další endemit, sinokvět Jurinea sordida, několik pěkných blíže neurčených druhů chrp.

(šalvěj Salvia demetrii, sinokvět Jurinea sordida a kopyšník bělostný)

Je tu věru na co koukat, a to ještě nejsme zdaleka na konci. Ve skalách, kterými sestupujeme, nás čeká veliká hnízdní kolonie růžových špačků. Pozorujeme tu také krásně vybarveného strnada černohlavého a nacházíme kobylku ságu. Na jižním úbočí jsou další vykopávky - tentokrát chazarský obytný dům z 8. - 11. stol. A pramen výborné vody (v tomhle vedru se šikne).

(špaček růžový, zlatohlávci, kobylka sága)

Náš průvodce také není zrovna botanik, ale rozhodně se tu dobře vyzná, je schopný nám ukázat spousty věcí, povídá pěkně a srozumitelně a ty nejdůležitější kytky má alespoň v batohu nafocené. Dovádí nás až na pláž nedaleko slaného Kojašského jezera. Neskutečně krásnou pláž, tvořenou nikoli z písku, ale z dohladka ohlazených drobných úlomků lastur. Doslova zlatou, třpytící se ve slunci, až oči přecházejí. Tady průvodcům platíme každý 45 hřiven a loučíme se s nimi. Můžeme se vykoupat, zpět k autobusu nás už nechávají jít samotné.

Na jezeru další zajímaví ptáci - tenkozobci opační a kulíci mořští. A kolem slanomilná přímořská vegetace. Opět slanorožce, máčka přímořská, katrán přímořský (takže to už máme třetí druh na jedné lokalitě - tenhle je ale na rozdíl od těch předešlých již odkvetlý), pomořanka... Botanici jásají nad drobounkou protěžkou vzpřímenou.

(odkvetlý katrán přímořský, srpice Serratula erucifolia, protěžka vzpřímená)

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku