EXPEDICE KRYM 2012

Pískoviště

Z veřejného hydrantu před zooparkem doplňujeme zásoby vody (výborná) a míříme na asi 150 km vzdálené Oleškovské písky. První zastávka u jakési mírně vlhké deprese na jejím severovýchodním okraji. Trsy sítiny obsypané drobnými zlatohlávky (snad rodu Hoplia). A protivný domorodec, nadávající, ať mu tam nelezeme.

Kde jádro Oleškovských písků leží je celkem jasné. Jak se k němu dostat autobusem už méně. Objíždíme je kolem dokola a marně hledáme nějakou cestu, na které by nehrozilo, že po několika metrech zapadneme do písku. Ve vsi s neskutečným jménem Proletářka (Пролетарка) se ptáme na cestu a ne zrovna inteligentně vyhlížející chlapík nás směřuje na cestu k lesu. Prý autobusem v pohodě. Další terénní jízda, ale dostali jsme se až na samý okraj vátých dun. Paráda!

Na kraji vsi jsme míjeli několik na drátech sedících vlh. A tak v malé skupince „odpadlíků″, kteří dají vlhám přednost před písečnou květenou (kterou jsme vesměs viděli už na první zastávce před šesti dny), se vracíme dva kilometry ke vsi. Vlhy samozřejmě nečekaly. Pár jsme jich ještě zahlédli, ale už zdaleka ne tak zblízka, jako prvně. I tak jsme rád. A jako bonus nám kousek před nosem přistál na větev, chvíli poseděl a pak zas pokračoval v cestě dudek.

(trafostanice u Proletářky)

V písečných dunách objevuje Jiřina blatnici a po setmění je borový les kolem tábořiště plný lelků, které tu na sebe pokřikují a tu a tam i nějaký jak přízrak přeletí přes volné prostranství. Nádherná skoroúplňková noc.

(blatnice skvrnitá)

Ráno začíná lejt. Maně si vzpomínám na večerní prohlášení řidičů, že „jestli zaprší, tak se odtud nevyhrabem″ a raděj se pouštím do balení, i když do „budíčku″ je ještě spousty času. Taky že jo. Za chvíli poplach, rychle balit, odjíždíme! Pomáháme si navzájem, všechno mokré a ulepené od písku, my samozřejmě nejvíc. Ale daří se, za půl hodiny je všechno nacpané v autobusech a my zdárně vyjíždíme. Naštěstí mokrý písek tolik neklouže. Že podlaha autobusu připomíná jedno velké pískoviště asi netřeba zdůrazňovat.

Pomalu míříme k domovu. Na nám již známém tržišti v Koblevu utrácíme poslední peníze za zásoby na cestu a nějaké drobné dárky domů (netuše, že se do Evropské unie nesmí dovážet masné výrobky). Krátká zastávka před Oděsou, u vsi Sverdlové (Свердлове), se tradičně protahuje na více jak hodinu. Původně jsme se chtěli podívat na slanisko (zřejmě bývalá mořská zátoka), ale nakonec se mnohem zajímavější ukázaly přilehlé suché svahy. Pěkný len chlupatý olysalý, kozinec rakouský i ukrajinský, cosi žlutého, o čem dodnes netuším, zda to byl nějaký řebříček, rmen a nebo něco úplně jiného... Na vlastním slanisku stála za pozornost kromě plantáže červené solničky jen kvetoucí kuřinka obroubená.

(kuřinka obroubená, len chlupatý olysalý, kozinec ukrajinský)

Na přilehlé benzince trochu problémy. Za použití téměř nefunkčního záchodu chce chlápek tři hřivny, což však říká až poté a většina z nás už žádné nemá. Je celý vzteklý, ale to je tak jediné, co v tu chvíli může dělat.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku