SASKÉ ŠVÝCARSKO 2014
Mezi Královským a
Liliovým kamenem
V Königsteinu
hledáme obchod, kde by šlo dokoupit nějaké zásoby. U kostela? Kdepak, tady nic
není. Teda, jsou tu turistické informace. Ale s mojí bídnou němčinou
nejsem schopný se doptat. Jo, holt to nejsou obchodníci. Ti se snaží pochopit vždycky…
Hele, támhle to vypadá jako řeznictví… Zavřeno! Nákupní středisko? Zavřeno. A
sakra. Nejspíš ještě stále důsledky loňských katastrofálních povodní. Dle sloupu s vyznačenými hladinami byla
sedmá největší od poloviny 17. stol. (a to už byla za posledních patnáct let
třetí). Nakonec čest obchodníků se zbožím smíšeným zachraňuje Vietnamec.
Drápeme se na pevnost. Vstupné
mají poměrně vysoké (8 euro dospělák, 6 euro dítě),
což bych jim vzhledem k rozlehlosti areálu, který musejí udržovat,
odpustil, kdyby nechtěli za komentované prohlídky některých částí (kasematy)
ještě další vstupné a kdyby z mého pohledu nejzajímavější část celé
pevnosti – středověký hrad – nebyl z důvodu rekonstrukce celý
v lešení a nepřístupný. Na záchodech cedule, že voda je nepitná – těžko
říct, zda skutečně, a nebo jen, aby jim neutíkal kšeft v sousední hospodě.
No, Majda je každopádně nadšená z jízdy
proskleným výtahem a oba z moc pěkně udělaného multimediálního programu o
událostech během sedmileté války, kdy se na předpolí pevnosti shromáždila celá
saská armáda a snažila se zde neúspěšně odolávat útoku Prusů. Za pozornost stojí
i posádkový kostel s fragmenty fresek, sklepy pod Magdalenenburgem,
nejhlubší studna v Sasku… No prostě, zajímavá Königsteinská
pevnost rozhodně je.
Zpátky do města sestupujeme druhou
stranou, uskakujíce před šílenými cyklisty. Na kraji města nacházíme zajímavou
Zahradu biblických rostlin.
routa vonná v Zahradě biblických rostlin
V kašně proti kostelu dobíráme
vodu, neb předpokládáme, že pokud není označená jako nepitná (což tu důsledně
naprostá většina kašen je), pak bude asi pitná. Vzhledem k tomu, že
občerstvení, které jsme měli vyhlídnuté a kde měli spousty zajímavých jídel
v cenách kolem 5 eur mezitím zavřelo, stavujeme se v pizzerii. Výborné pizzy mají v cenách kolem sedmi,
neméně dobrá zmrzlina kopeček za euro.
Přívozem přejíždíme Labe na protější
břeh. Vzhledem k tomu, že přívoz je jediné kloudné spojení osad na pravém
břehu s „civilizací″, jezdí v podstatě stále. Jízdné je euro padesát
pro dospěláka, euro pro dítě.
Drápeme se na Lilienstein,
stolovou horu, která se dostala i do znaku národního parku. Nejprve strmý
výstup od řeky na náhorní plošinu, pak chvíli mezi poli a pak klasický výstup
skalními spárami po desítkách schůdků. Nádherné výhledy, již zavřená výletní
restaurace (horské boudy tu zásadně zavírají nejpozději v šest) a zbytky
hrádku, překvapivě zděného (v tomto kraji většina hrádků znamená pouze drobné
stopy vytesané do skály).
vzpomínka na „mezinárodní horskou cestu přátelství″
Eisenach - Budapest
Studánka na úpatí vrchu
totálně vyschlá. Stejně jako většina drobnějších vodních toků. Nevím, zda je to
způsobeno extrémními suchy, nebo je to v tomto vyprahlém kraji běžný stav
letních měsíců. Každopádně nedaleko tak jako tak táboříme, nemá smysl jít dál.
Byť na kraji národního parku, v mlází smrků a vejmutovek (!). Sucho nijak
nebrání otravovat hejnům komárů.
předchozí kapitola
/ následující kapitola / obsah
deníku