SASKÉ ŠVÝCARSKO 2014

Mezi Královským a Liliovým kamenem

Königsteinu hledáme obchod, kde by šlo dokoupit nějaké zásoby. U kostela? Kdepak, tady nic není. Teda, jsou tu turistické informace. Ale s mojí bídnou němčinou nejsem schopný se doptat. Jo, holt to nejsou obchodníci. Ti se snaží pochopit vždycky… Hele, támhle to vypadá jako řeznictví… Zavřeno! Nákupní středisko? Zavřeno. A sakra. Nejspíš ještě stále důsledky loňských katastrofálních povodní.  Dle sloupu s vyznačenými hladinami byla sedmá největší od poloviny 17. stol. (a to už byla za posledních patnáct let třetí). Nakonec čest obchodníků se zbožím smíšeným zachraňuje Vietnamec.

Drápeme se na pevnost. Vstupné mají poměrně vysoké (8 euro dospělák, 6 euro dítě), což bych jim vzhledem k rozlehlosti areálu, který musejí udržovat, odpustil, kdyby nechtěli za komentované prohlídky některých částí (kasematy) ještě další vstupné a kdyby z mého pohledu nejzajímavější část celé pevnosti – středověký hrad – nebyl z důvodu rekonstrukce celý v lešení a nepřístupný. Na záchodech cedule, že voda je nepitná – těžko říct, zda skutečně, a nebo jen, aby jim neutíkal kšeft v sousední hospodě. No, Majda je každopádně nadšená z jízdy proskleným výtahem a oba z moc pěkně udělaného multimediálního programu o událostech během sedmileté války, kdy se na předpolí pevnosti shromáždila celá saská armáda a snažila se zde neúspěšně odolávat útoku Prusů. Za pozornost stojí i posádkový kostel s fragmenty fresek, sklepy pod Magdalenenburgem, nejhlubší studna v Sasku… No prostě, zajímavá Königsteinská pevnost rozhodně je.

 

Zpátky do města sestupujeme druhou stranou, uskakujíce před šílenými cyklisty. Na kraji města nacházíme zajímavou Zahradu biblických rostlin.

routa vonná v Zahradě biblických rostlin

V kašně proti kostelu dobíráme vodu, neb předpokládáme, že pokud není označená jako nepitná (což tu důsledně naprostá většina kašen je), pak bude asi pitná. Vzhledem k tomu, že občerstvení, které jsme měli vyhlídnuté a kde měli spousty zajímavých jídel v cenách kolem 5 eur mezitím zavřelo, stavujeme se v pizzerii.  Výborné pizzy mají v cenách kolem sedmi, neméně dobrá zmrzlina kopeček za euro.

Přívozem přejíždíme Labe na protější břeh. Vzhledem k tomu, že přívoz je jediné kloudné spojení osad na pravém břehu s „civilizací″, jezdí v podstatě stále. Jízdné je euro padesát pro dospěláka, euro pro dítě.

Drápeme se na Lilienstein, stolovou horu, která se dostala i do znaku národního parku. Nejprve strmý výstup od řeky na náhorní plošinu, pak chvíli mezi poli a pak klasický výstup skalními spárami po desítkách schůdků. Nádherné výhledy, již zavřená výletní restaurace (horské boudy tu zásadně zavírají nejpozději v šest) a zbytky hrádku, překvapivě zděného (v tomto kraji většina hrádků znamená pouze drobné stopy vytesané do skály).

 

vzpomínka na „mezinárodní horskou cestu přátelství″ Eisenach - Budapest

Studánka na úpatí vrchu totálně vyschlá. Stejně jako většina drobnějších vodních toků. Nevím, zda je to způsobeno extrémními suchy, nebo je to v tomto vyprahlém kraji běžný stav letních měsíců. Každopádně nedaleko tak jako tak táboříme, nemá smysl jít dál. Byť na kraji národního parku, v mlází smrků a vejmutovek (!). Sucho nijak nebrání otravovat hejnům komárů.

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku