POBALTÍ 2009

Pevnost, kam se podíváš

Okolí Helu je poseté stovkami různých vojenských objektů - předválečných, válečných i poválečných. Už když míříme bizarními borovicemi porostlými dunami od majáku k moři, narážíme na několik betonových „hříbků″. A kousek od pláže pak na železnou věž, která nám je alespoň malou náhradou za maják. Kruhový výhled z ní sice není, ale na moře lemované pruhem téměř liduprázdných písečných pláží je pohled pěkný. Ještě překonat poslední pásmo dun, porostlé nějakými tvrdými travinami, pestrobarevnými hrachory, plazivými růžemi s velikými růžovými a bílými květy a s neobvyklými šípky, a jakýmisi modrými „hlavičkami″, a jsme na pobřeží. Zanechávám tu koupáníchtivé holky a vyrážím na obhlídku alespoň některých ze zdejších pevností.

Vracím se k majáku, v jehož sousedství se nalézá dosud oplocený, ale již pustý areál řízení dělostřelecké palby s věží. Kolem několika podzemních úkrytů, trafostanic a velínů se dostávám k dalším dvěma poválečným řídícím věžím (každá je jiná) a pak k mohutným fundamentům předválečné polské dělostřelby. Jedno z děl je jako malé muzeum uvedeno do původního stavu, v jeho podzemí je malá expozice věnovaná obráncům Helu, kteří tu na začátku 2. světové války dokázali 32 dní odolávat ohromné německé přesile, díky čemuž se stal Hel legendou. Podobně jako obdobné objekty u nás ho zjevně provozuje nějaká parta nadšenců - vstupné je 2 Zl, mají tu spousta zajímavých materiálů (mimo jiné za 9 Zl podrobnou mapu všech vojenských památek na Helském poloostrově) a hned tři pěkná pamětní razítka (jo, sběratelé razítek si v Polsku přijdou na své).

Mezitím začíná protivně mrholit. Vracím se pro holky a po krátké poradě (vrátit se do kempu? a co tam v dešti?) se vydáváme lesem podél pobřeží na obhlídku odlehlejších částí poloostrova. Tu a tam míjíme nějakou další pevnost, tu a tam polosesuté zákopy, tu a tam veliké porosty nějakého osladiče. Když asi po hodině mrholení ustává, vracíme se k moři. Jestli předtím bylo téměř liduprázdné, pak tady už není ani noha. Ani žádné cedule či značky. Kilometry naprosto pustého písčitého pobřeží. Doprovázeni velkými racky brodíme se okrajem přílivu, pozorujeme lodě na obzoru. Mě to však brzo přestává bavit, a tak se opět nořím do dun mezi zákopy a nejrůznější betonové kopule. Duny jsou čím dál vyšší, strmější, porostlé všelikým křovím. Neobvyklá a velice úchvatná krajina.

Pod bývalým majákem na Švédské hoře se opět potkávám se zbytkem. K majáku lezeme už společně. I přes jistou krkolomnost si neodpouštíme vylézt alespoň na první plošinu zpustlé věže, odkud se naskýtají další zajímavé výhledy. Až nahoru se neodvažujeme...

S hrůzou zjišťujeme, že už je sedm a my jsme kdovíkde od kempu. Jo, tohle je nevýhoda kempů. Mít batoh na zádech, mohli bysme to tu píchnout pod první borovici.

Zelené trojúhelníkové značení nás vede do lesa. Podél cesty velké porosty šichy s černými kuličkami a tu a tam jakási žlutohnědá parazitická kytička, snad nějaká záraza. Jdeme po bývalé vojenské úzkokolejce. Náspy, zářezy, mimoúrovňové křížení s normálněrozchodnou tratí. Další veliké duny. A pak areál německé pevnosti Schleswig-Holstein, údajně největší dělostřelecké pevnosti svého druhu. Muzeum už je ale samozřejmě dávno zavřené, a z venku to celé vypadá jen jako ohromná krychle betonu. Celý areál je navíc oplocený. Takže nám nezbývá, než se spokojit kouskem zrekonstruované úzkokolejky.

Do Helu zbývají ještě asi tak tři kilometry po silnici. Už se stmívá. Dost úmorná cesta.

Městečko takhle v noci působí daleko příjemnějším dojmem, než přes den. Stánky už dávno zmizely, je tu jen plno osvětlených hospůdek, kaváren a cukráren. Dochází nám, že už jsme zase hezky dlouho nejedli, a zapadáme do cukrárny Caffe Domek v jednom z historických hrázděných baráčků. U obsluhy v kašubském kroji si objednáváme gofri (wafle - dle přísad kolem 7 Zl - naprosto úžasné, s hromadou poctivé šlehačky), nalesniki (palačinky - 9-15 Zl; jó na ty už si dělal Myšák zálusk, co jsme překročili polské hranice, tohle slovo se naučil v Krkonoších na škole v přírodě a od té doby nemluvil v souvislosti s Polskem o ničem jiném :-)) a pro ochutnání údajně typický kašubský dort zvaný sekacz (takové mramorové těsto, dost suché a sladké). Když v kempu narážíme na zavřené sprchy, pohled na hodinky nás ujišťuje, že je půl dvanácté.

Ráno si přivstávám a jdu ještě oběhnout pár pevnůstek v blízkém okolí kempu. Jednu zrovna nějaká parta nadšenců čistí a upravuje. Na moři takhle po ránu spousty různých ptáků - kromě několika druhů racků, bouřňáků, kormoránů a labutí i nějaké zvláštní tmavé potápky (?) se zrzavou hlavou. To je tak, když si sebou člověk jednou nevezme dalekohled. Než jsem si pro něj do stanu zaběhnul, už byly v trapu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku