SEDMIHRADSKO 2008

Opevněné kostely 1

Jeden z typických opevněných kostelů vidíme z vlaku v Cristianu. Druhý, v Miercurii Sibiului, nám oznamuje, že bychom měli vystupovat. Před nádražím rumpál, opice nadšeně točí kolem, omýváme meruňky z trhu a hledáme cestu ke kostelu, který je sice kousek od nás, ale v přímém směru k němu žádná ulice nevede.

Mohutná kruhová obílená hradba kolem malinkého kostelíku vypadá skvěle. Dveře zavřené. Zvoníme. Otvírá nám malá holka a ukazuje, ať jdeme klidně dál. Prostor uvnitř připomíná dvorek běžného baráku, nevyplňovat ho skoro celý ten kostel. Ve dřevěných přístřešcích přistavěných před několika sty lety k hradbě tu složené dříví, tam nářadí, tuhle zase tříkolka. V zadní části kotec s vlčákem. Komory v hradbě jsou již sice vesměs prázdné, ale dost možná, že některá z nich dodnes ukrývá zásoby na horší časy. Vše nesmírně autentické. Pak přichází děvče i s klíčem od kostela. Celkem prostý interiér, nápisy výhradně v němčině. Děkujeme a do kostelní pokladničky vhazujeme desetileiovku.

Ze vsi musíme zjevně kus po hlavní silnici. Jeden kamión za druhým. Nepříjemná cesta! V jejím nejvyšším místě motorest. Původně se tu stavujeme jen na pití, nakonec nás však zlákává pečené koleno s fazolemi, které je zřejmě místní specialitou (soudě podle toho, co si tu všichni řidiči dávají, i podle množství kostí poházené kolem, kterých se už tlupy potulujících se tu psů ani nevšímají). Je výborné. Jen paní ne a ne přijít s placením, takže ztrácíme spousty drahocenného času. Je už kolem osmé a vůbec ještě nevíme, kde budeme spát. Všude kolem pole. Kukuřice, pšenice...

Konečně odbočujeme na menší silničku do Dobarci. Ještě kus jdeme mezi poli, kde poletuje spousty ťuhýků šedých. Překračujeme neskutečně špinavý potok plný odpadků. Kolem se začínají objevovat “příznivější biotopy“ - louky a křoviny. Dokonce tu potkáváme baču se stádem ovcí a druhého, pro změnu s houfem hnědobílých koz. Jenže to už jsme skoro ve vesnici. Je zjevné, že musíme až za ní.

Dobarca je dlouhá jak týden. Vpravo i vlevo úhledné řady zděných statků. Štít, brána, štít, brána. Stejně jako Miercurea a stejně jako několik dalších vesnic, které nás čekají zítra. Prostě typické saské vesnice, naprosto odlišné od čehokoliv jiného, co je v Rumunsku na vsích k vidění. I přes pokročilou hodinu všude plno lidí. Zdraví se s námi a ptají se, kam jdeme. Mávám rukou neurčitě před sebe. Na Poljanu, na Poljanu? Přikyvuji. Co jim budu vykládat... Škoda, že neumíme Rumunsky. Nejspíš by nás tu někdo nechal přespat a ještě bychom báječně pokecali.

V centru je dokonce ještě otevřený obchod. Kupujeme láhev Coly a nervózně se rozhlížíme, kde a jak nenápadně zmizet ze vsi. Původní plán byl přespat někde poblíž místního opevněného kostela a ráno si ho v klidu prohlédnout. Ale jediný pohled na dveře vstupní bašty, které už zjevně nikdo neotvíral přinejmenším několik měsíců, dával dostatečně jasně najevo, že ráno bychom neviděli o nic víc než teď. Kostel je to naprosto odlišný od toho v Miercurei. S pobořenou hradbou a zbytky několika hranolových bašt připomíná spíše nějakou tvrz. Škoda, že chátrá...

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku