SEDMIHRADSKO 2008

Opevněné kostely 2

Po cestě mezi křovinami stoupáme vzhůru. Proti potemnělému nebi se objevují siluety dvou volně se pasoucích koní. No, romantika skoro až kýčová :-). Táboříme kousek za hřebenem, u jednoho z pásů trnek. K mému velkému překvapení však pod námi není další z vesnic. Je tu zjevně ještě o jedno údolí víc. Nojo, ono hledej cestu podle automapy...

Hodně fouká. Nejprve se honí ošklivé fialové mraky nad Cinderelem (což je od nás coby kamenem dohodil), pak nám bouřka předvádí světelné efekty pro změnu nad protějšími hřebeny Apusenek. Nám v noci lomcuje se stanem silná vichřice, ale bouřka se nám opět vyhýbá.

Ráno nás budí stádo ovcí. Co z toho, že už nejsme na hřebenech Karpat, ale v nížině nějakých 400 metrů nad mořem. Cestou necestou přecházíme naprosto pusté údolí pod námi. Plno motýlů, hlavně na zamokřených místech. Desítky otakárků a okáčů, snad stovky modrásků.

Na protějším svahu už opět pole. Kukuřice. Míjíme chasníka s koňským povozem, co tvrdí, že kdybychom snad náhodou šli na opačnou stranu, že by nás svez. Nojo, bylo by to lákavé... Jenže tamodtud jsme právě přišli. A pod sebou už vidíme Garbovu - další saskou vesnici s opevněným kostelem. Vlastně dvěma. Vlastně jedním... No, nepředbíhejme. Zřícenina románské baziliky leží na kopci nad vsí. Na naší straně údolí, takže naše první kroky vedou k ní. Musíme přebrodit pás ječmene, ale až ke kostelu se stejně nedostaneme. Hřbitov je uzavřený. Kostel je naštěstí i tak vraty dobře vidět. Opevnění, které pravděpodobně tvořil pouze kruhový val nebo nějaká jednoduchá hradba, není příliš patrné. Je pozůstatkem hradby dnešní hřbitovní zeď? Možná...

Sestupujeme ke druhému opevněnému kostelu, ležícímu uprostřed městečka přímo pod námi. A už z prvního bližšího pohledu na tuhle zvláštní stavbu je jasné, že navzdory všem publikacím určitě nejde o opevněný kostel. Uprostřed nevelké hradby s mohutnou vstupní bránou totiž stojí pouze zvonice, zatímco vlastní kostel se nalézá nedaleko mezi zástavbou běžných domků a po opevnění u něj není ani památky. Což nic nemění na tom, že jde o stavbu navýsost zajímavou. Škoda, že se nelze podívat dovnitř.

Dvou dědů, v nichž následně rozpoznáváme pozůstatek zdejšího saského osídlení, se ptáme na obchod. V neděli je prý zavřený. Posílají nás do hotelu s restaurací na dolním konci městečka. Jenže to je ale úplně na druhou stranu, než jdeme (tipnul bych si, že je to ta jediná ošklivá budova v celé Garbově, která mě praštila do očí, sotva se pod námi údolí objevilo).

Strkám nos do nálevny u kostela, ale honem rychle zase couvám - v nehostinné tmavé kobce se zrovna zuřivě hádá pár místních mladíků, mezi něž se neradno přimíchat. Radši doplňujeme z obecní studny zásoby vody a pokračujeme dál.

Do Calnicu sice můžeme i po silnici, ale raději jdeme přes kopec. Nejprve ovocnou alejí, kde kvetou ve škarpě bělozářky a v křovinách poskakují ťuhýci (tentokráte zřejmě obecní), pak cestou mezi vinicemi, nad nimiž se vznáší hejna mladých (ještě hnědých) špačků. Z hřebenu s porostem máčky plocholisté (?) pak přímo dolů loukou na silnici při dolním konci vsi Riciu se dvěma (kupodivu neopevněnými) kostelíky. Silnice ves míjí a porostem nejrůznějších „bodláků“ (ten nejhezčí, žlutě kvetoucí s dlouhými trny, se po důkladném studiu botanických atlasů ukázal býti chrpou!) hned stoupá v širokých serpentinách k lesu na dalším hřebeni. První jsme ještě vyšplhali, před druhou nás zachraňuje mikrobus, který nám na mávnutí zastavuje. Vysazuje nás před calnickou tvrzí a třebaže na první pohled vypadá jako hromadná doprava, peníze nechce.

Tahle tvrz, zapsaná jako součást souboru „Sedmihradských opevněných kostelů″ na seznam světového dědictví UNESCO (nějak nechápu proč, neb ten kostelík je tu jaksi navíc, rozhodně nejde o typický opevněný kostel), je zjevnou turistickou atrakcí. Před vstupem stojí několik aut, platí se sem vstupné (dospělí 5 lei, děti zdarma, fotografování 7 lei) a dokonce tu mají i pohledy, věc v těchto končinách poměrně nevídanou. Dvojitá kruhová fortifikace zahrnuje kromě nějakých zřícenin a kaple ještě mohutnou obytnou věž a vstupní věž, sloužící jako zvonice a zároveň rozhledna. V donjonu je malé muzeum, ale celý interiér je v podstatě železobetonový. Hned proti tvrzi uprostřed vsi typická socialistická bytovka s nákupním střediskem (v neděli zavřeným) a pustnoucí objekt dalšího obchodu. Rozhodně ze všech pěti saských vesnic, které jsme od včerejška viděli, tahle působí nejrozvráceněji, naprosto bezduše a také (až na turistický ruch kolem tvrze) značně mrtvě. Alespoň že mladí čápi na střeše radnice, dělající své první krůčky mimo hnízdo, ji oživují.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku