ORAVA - LIPTOV 2010

Na Kubínské hoľi

Výstup na hřeben Kubínské hoľe jde celkem zostra. Pak se cesta zmírňuje, ale kolem vrcholu Prislop (1082 m n. m.) je dost fádní. Až po několika kilometrech za loveckou chatou začínají pěkné horské smrčiny s vysokým kapradím.

Na loukách pod vrcholem s kuriózním jménem Dva pně (1204 m n.m.) něco zvoní. Ovce? Ne, hnědobílé kravky. Pastevec se třemi psisky se s námi dává do řeči. Prý tu je vždycky tři dny a pak se střídá s kolegou. Salaš má někde níž pod kopcem. Medvědi? Tady nejsou! (Což ovšem popírají dvě babky sbírající opodál borůvky, tvrdíce, že ho tu nedávno viděli.) Počasí? Nojo, včera pršelo, předvčírem pršelo - vždyť jsme na Oravě. Ale dneska nebude!

Zajímavé výhledy „na druhou stranu″ - Oravské Beskydy, východní část Oravské Magury, v mlze Babí hora a také Oravská přehrada.

V sedle pod vrcholem by měla být podle mapy studánka. Ale není. začíná být trochu problém s vodou. To máme z toho, že se nám nechtělo z chaty v sedle vláčet do toho krpálu plné lahve. Ještě že je tu alespoň plno borůvek, ty také trochu osvěží.

Čierny vrch (1319 m n.m.) je úzký strmý hřebínek porostlý smrkovým skoropralesem. Sotva jsem tam vysupěl. Zato na hlavním vrcholu Kubínské hoľe jsme se ocitli, ani nevím jak. Vlastně jsme si ho uvědomili, až když jsme začali klesat. Snad proto, že jsem podle popisů očekával nějaké daleké výhledy, ale on je skoro celý zarostlý smrčky a kosodřevinou, takže kromě jedné pěkné vyhlídky na Dolný Kubín hluboko pod námi s Chočem v pozadí tu fakticky žádné výhledy nejsou. Zato tvrzení, že Kubínská hoľa, třebaže není botanicky nijak obzvlášť bohatá, je celou sezónu krásně rozkvetlá, je bezezbytku pravda. Modré zvonky, fialová rdesna, žlutá třezalky a cosi „pampeliškovitého″...

V sedle pod Kubínskou hoľou konečně pramen. Po chvíli váhání (ještě je celkem brzo) se rozhodujeme utábořit. Je tu krásně a kdovíjak to bude vypadat „dole″. Zatímco Čarodějka vaří večeři, jdeme se s Opicema podívat zas po jedné kešce, která by tu měla někde na úbočí nejvyššího vrcholu pohoří Minčolu být. Keška je zničená, ale místo je to krásné. Řídké smrky konečně poskytují i nějaké výhledy. Fotíme zapadajícím sluncem ozářené mraky, pestrobarevné kobylky na kýchavicích... Jen jižní úbočí naprosto zničené těžkou technikou budující tu nový sjezdařský areál trochu kazí náladu.

Nádherné ráno. Údolí v mracích, z nichž trčí vrcholky Chočských vrchů a dalších hor. Po smrcích poletuje spousty ptáků, ale na to mé ornitologické (ne)znalosti nestačí. Nejnápadnější takový poměrně velký červený - nějaký hýl? Od časného rána kolem hulákají sběrači borůvek.

Kolem půl osmé budím holky. Vařič již vypověděl služby úplně. Balíme a vyrážíme po žluté značce, kterou vůbec nemám v mapě. Strmý sestup kolem pěkného menšího vodopádu a keřů lýkovce obsypaných červenými plody.

Na vozové cestě zapínám GPS. Keška u pomníku obětem laviny 100 metrů zpět. Necháváme tu batohy a vracíme se k okraji lesa. Nebýt kešky, tak tenhle zajímavý památník mineme a ani o něm nevíme, přístup k němu není vůbec nijak značený.

Poměrně náročný sestup po sjezdovce. Pěkné výhledy na krajinu pod náma, která postupně vystupuje z mraků, a plno motýlů, jsou jediná pozitiva tohoto úseku cesty. Zrovna tu budují nové vleky, je tu hrozný bordel. Sluníčko do sjezdovky přes časnou hodinu pálí jak zběsilé. Míša si stěžuje, že ji bolí hlava, a Čarodějka pajdá, neb si včera narazila koleno. A ve finále si s Majdou jak dlouzí, tak širocí sedáme do takového krásného lepkavého bahýnka... To budeme dělat ve městě parádu!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku