ORAVA - LIPTOV 2010

„Odpočinkový″ den

Váháme, jestli zkusit ubytování na Primule nebo na Zverovce. Rozhoduje za nás počasí. Spouští se slejvák. Největší nápor přečkáváme pod hustým smrkem a pak rychle míříme k té bližší - horskému hotelu Primula.

Na recepci musím promočenej v ponču vypadat jako strašidlo. Máte volný pokoj pro dva dospělé a dvě děti v turistické třídě? Nejlépe na dvě noci? Šestilůžkový, 8,63 za osobu. Za osobu nebo za lůžko? Za osobu. Bereme!

Pokojík hezký, útulný, záchod a koupelna čisté přímo přes chodbu. Sucho, a po deseti dnech postel. A k tomu výhled z okna přímo na hory. Co víc si přát?

Nazítří si dáváme tůru bez batohů. Vyrážíme k Roháčským plesům.

Opice velice zaujala zajímavě dělané Naučná stezka Zverovka. Jen je s podivem, že se všechny ty volně uložené zafóliované tabule ještě nepoztrácely. Nebo je lesáci pravidelně doplňují? (Ano, lesáci, neb autorem stezky jsou státní lesy. Stejně jako turistických rozcestníků, odpočívadel a veškeré další infrastruktury. Skoro se zdá, jako by Správa národního parku ani neexistovala.)

Chvíli hledáme penzion Šindľovec, v němž by mělo být informační středisko národního parku. Je totiž naprosto jinde, než ho mají malovaný v mapě! Informačka nevelká, nic extra, ale holky oceňují velký výběr pohlednic s medvědy, svišti, kamzíky...

Pak slalom mraky aut na parkovišti i v jeho okolí, příjemné překvapení - bufet s krásným razítkem a velmi lidovými cenami -, a slalom mezi lidmi, co z těch desítek aut vyrážejí tam, co my. No tě pic! Nutno podotknout, že realita nakonec nebyla tak strašná, jak to vypadalo - přeci jen se to v těch horách rozptýlí, takže ve finále tu nebylo o mnoho lidnatěji než na Sivém vrchu.

Stoupáme Spálenou dolinou. Vlevo vodopád. To že je ten slavnej Roháčskej vodopád? Už jsme rozhodně potkali lepší. A ani není přes stromy pořádně vidět... O pár set metrů výš pak odbočka ke skutečnému Roháčskému vodopádu. Velkolepý. S mraky vodní tříště, spolehlivě zmáčející každého fotografa, který se pokusí o pořízení snímku, i s jeho aparátem. (Později jsem vyslechl rozhovor, kdy turista zjevně skončivší u toho „dolního″ vodopádu šířil zklamané až naštvané zvěsti, že Roháčský vodopád je podvod rozhodně nestojící za návštěvu, neboť od cesty vůbec není vidět :-))

Čím výše stoupáme, tím se kolem nás otevírají úchvatnější pohledy. Štíty Roháčů (zatím se ještě svými vrcholky zapichující do mraků) i průhledy dolinou na Osobitou. Překvapení nás čeká v sedle (1719 m n.m.). Předpokládal jsem, že až se přehoupneme, Roháčská plesa uvidíme kdesi pod sebou - ale najednou stojíme na jeho břehu. Všechny čtyři jsou pěkná, ale tohle horní je rozhodně nejkrásnější. Kolem jezer suchopýry, kýchavice, kropenáče, mléčivce. Dalekohledem pozorujeme mravence na protějším Volovci - také tam jsou zástupy turistů. No prostě Tatry...

Tatliakova chata (respektive bufet na jejím místě) strašlivě předražená. Je hlad (opice už snědly veškeré zásoby, které jsme sebou měli - a že jich nebylo málo), tak dáváme langoše. Ale skřípu zubama.

Cestou se stavujeme na Zverovce, abychom se podívali, kde jsme taky mohli spát. Poloha nádherná, s výhledem na hlavní hřeben Roháčů, ale také hodně drahá (má konec konců s Tatliakovou chatou společného majitele). Myslím, že jsme zvolili dobře. Radši se stahujeme „domů″ na Primuli. Ještě předtím se ale stavujeme na symbolickém hřbitově obětem Západních Tater. Úctyhodný seznam jmen. A děsivé, kolik jich zemřelo vysílením.

Mimochodem - z toho „odpočinkového dne″ nakonec byla jedna z nejdelších tůr celého letošního vandru. Něco přes dvacet kilometrů.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku