ORAVA - LIPTOV 2010

Pozor, medvědi!

Večeře tedy nakonec na Primuli. Zlákala nás krupicová kaše. Dobrá, před spaním ji však Míša „háže ven″. Sakra, co je zas tohle? Naštěstí pak už v pohodě, takže se zdá, že jen nesedla ta večeře, snad že byla kaše dost mastná. Jen ty koberce se strašně špatně uklízej...

Od využití místního pohostinství nás to neodrazuje, stavujeme se i na snídani. K mému zklamání nemají nic sladkého, takže dáváme různé variace na téma vajíčko (míchaná vejce se slaninou 1,70; míchaná vejce na cibulce 1,50; volské oko 0,50; omeleta se šunkou a žampióny 2,20). K tomu kakao za 70 centů dvoudecák. Dokonce i Míša se tváří, že jí vlastně večer vůbec nic nebylo a že se o takovouhle snídani rozhodně nenechá připravit. Třebaže volské oko není zrovna dietní jídlo, tentokrát zvládá bez následků. Odvažujeme se tedy vyrazit na další cestu.

Kolem malého plesa Maras a Teplým žľabem s rozsáhlým porostem blankytné stračky lezeme do sedla pod Osobitou (1521 m n.m.) s překvapivým výhledem na Polské Tatry. Vlastní Osobitá je pro turisty uzavřená - prý z důvodu výskytu medvědů. Dvojnásobná škoda - jednak je to nádherná hora, jednak by to přes ní bylo do Ostravice kousek, zatímco takto to musíme neskutečně obcházet. Ale cesta po hřebínku přes Javorinu (1581 m n.m.) a Kasne (1541 m n.m.) k polské hranici je zajímavá. Místy snad nějaké křemence, místy malé mokřady... Opět se tu míjíme se zájezdem českých turistů, se kterým jsme se potkali už včera. A to jsem si bláhově myslel, že by alespoň tady mohlo být liduprázdno, neb to není tak atraktivní trasa. (Mimochodem, některé hlášky těchto turistů byly jak vystřižené z filmů o rodině Homolkovic :-))

Z hraniční hory Lúčna (1652 m n.m.) se otevřel nejkrásnější výhled celého putování. Celé Roháče, velmi lákavé Polské Tatry, hřeben Osobité, po němž jsme přišli, i Bobrovec, k němuž míříme, severozápadně Skorušinské vrchy, na východním obzoru dokonce vystupuje Kriváň a snad i další vrchy Vysokých Tater.

Dlouhý odpočinek. Už se přeci jen začíná projevovat únava. Nejvíc u Čarodějky, které ani dvě noci v posteli a den bez bagáže nesrovnaly rozhašená záda, ale už ani opice nejsou tak čilé, jako v předešlých dnech. Navíc sluníčko praží o úpal.

Sestup do Bobroveckého sedla (1352 m n.m.) hodně krkolomný. Podle mapy měla jít značka nějakou oklikou přes polské území, ale v reálu to bere padákem nesmírně strmým suťoviskem přímo po hraniční čáře.

Navrhuji utábořit se tu. Vidím, že už toho mají všichni dneska dost. Ale Čarodějka se bojí porušit zákaz táboření v národním parku (a zřejmě i medvědů - Bobrovec přímo nad sedlem je dalším jejich uzavřeným teritoriem), a že dojdeme až do kempu v Oravici. No tě pic, to je ještě dobrých deset kilometrů.

Sestup do Bobrovecké doliny poměrně dobře upravený, dokonce je kolem vysekaná buřeň. Moc nechápu, kdo a proč v horách vysekává podél turistické cesty trávu. Ale vzhledem k tomu, že dolní část doliny je oficiálně vedená jako bezbariérová trasa pro tělesně postižené, možná to souvisí s tím. Vozíčkářská už sice tahle horní část rozhodně není, ale nějakým pohyblivějším lidem s tělesným postižením by to mohlo usnadnit přechod sedla - tím spíš, že poměrně dobře upravená široká stezka míří ze sedla i na polskou stranu k turistické chatě na Polanie Chocholowske.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku