ORAVA - LIPTOV 2010

Naučnou nestezkou

V Podbielu spousty krásných roubenek (prý největší soubor na Slovensku - ale 70, jak tvrdí některé průvodce, jich není), kostelík, malé muzeum. Uvažovali jsme o ubytování, ale jediný zjevný penzion na křižovatce (nepočítám-li ty různé cedule s telefonními čísly, na kterých by člověk protelefonoval majlant, než by se s někým na něčem domluvil) chce 13 euro za noc. To je moc. Infocentrum, které má být dle plánku obce i rozcestníků kdesi u kostela, nenalezeno. Snaha zjistit něco v muzeu také nevyšla - dvě zhruba desetileté holky, co tu průvodcují, jsou sice fajn a krásně zpívají, ale s ubytováním také neporadí. Zase skepse. Přeci jen to zkrátit a jet už dneska domů? Nebo se přesunout do Ružomberoku a přespat tam? Ale co tam celý zítřek, když na žádný výlet se Čarodějka necítí. A na stanování někde nad vsí s těmi rozhašenými zády už také ne.

Nakonec se vracíme do pensionu, usmlouváváme to alespoň pro děti za 10 a bereme. Čarodějka si dává po zbytek dne odpočinek, já vyrážím s opicema ještě na naučnou stezku. Teda - stezku... Značení mizerné a cesta místy vůbec neexistuje. Vede přes ohrazené pastviny, přes jezero močůvky (hned vedle slovenského dvojkříže, u kterého se prý schází národovci slavit výročí deklarace nezávislosti). Pod Bielou skalou se ztrácíme úplně. Díky tomu se však dostáváme do nádherné divočiny na úbočí této hory, objevujeme alespoň částečný výhled do údolí Oravy, jakési žluté šalvěje a jednoho velikánského fešáka pavouka.

I k Františkově hutě nás šipka směřuje přes ohrady, třebaže (jak zjišťujeme později) by se mělo jít po silnici. Neskutečně romantická a fotogenická zřícenina. Magické místo. Obzvlášť takhle při západu slunce. Už jen pro tohle stálo za to tady zůstat.

Hledáme kešku. Nápověda „díra :-)″, když je to tu všude samá díra (a signál žádný), je fakt fajn. Navíc se tu motá nějaká partička - holka a tři kluci - co se tváří jak umělečtí fotografové a jsou všude, takže se dost obtížně „nenápadně“ hledá. Nakonec se v jedné z děr daří najít pouze sešit. Krabička nikde.

Návrat v houstnoucím šeru po poměrně frekventované silnici je tou méně příjemnou stránkou. Oddychuju si, když jsme ve zdraví zpátky v penzionu.

V noci velmi silná bouřka, až se budova otřásala. Ráno se vzbouzíme v půl deváté. Takže úvahy, zda pojedeme vlakem v devět nebo v jedenáct se stávají bezpředmětnými.

V obchodě tradičně téměř žádné pečivo.

Zbývající čas do odjezdu vlaku využíváme k pokusu projít druhou část naučné stezky - na Červenou skalu. Opět však trasu stezky beznadějně ztrácíme.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku