Máchův kraj

SVÉBOŘICE (Schwabitz)

k.ú. Svébořice (Ralská pahorkatina / Mimoňsko)

Zaniklá ves s kostelem stávala v nivě při horním toku Svébořického potoka. Poměrně rozlehlá vesnice se rozkládala po obou březích potoka a souběžně jdoucí cesty (jejíž trasa více méně zachována dnešní silnici z Mimoně na rozcestí pod Stohánkem). Na východním okraji nad rybníkem stával poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Svébořice vznikly při důležité prastaré cestě z Čech do Žitavy. Ve 4. stol. n. l. se na území obce údajně rozkládalo markomanské hradiště (??). První zmínka o vsi (v té době již farní) pochází z roku 1325, kdy ji Soběhrd ze Strakor prodal bratrům Václavovi, Janovi a Benešovi z Vartenberka. Ti ji připojili k děvínskému panství. S výjimkou krátké epizody v 1. pol. 15. stol., kdy náležely k dočasně oddělenému panství Stohánek, patřily k Děvínu až do poloviny 17. stol. kdy se spolu s ním staly součástí panství mimoňského.

Svébořice patřily k větším obcím tohoto regionu. v době 1. republiky měly přes 140 domů a přes 600 obyvatel (z toho kolem 30 Čechů). Od roku 1902 zde fungovala poštovní stanice, roku 1922 bylo zavedeno elektrické osvětlení, v roce 1928 zřízena soukromá autobusová linka do Mimoně a roku 1931 byly připojeny k telefonní sítě.

Ves zanikla po roce 1646 v souvislosti se zřízením vojenského prostoru Ralsko. Pozůstatky domů nebyly podrobně zkoumány, ale na první pohled nejsou patrné. Západní konec vsi každopádně zcela zplanýrován. Dnes působí místo bývalé vsi dojmem malebné lučinaté hodně podmáčené nivy.

Volně přístupné, mimo značené turistické cesty. Plocha bývalé vsi leží částečně v Židlovské oboře, vstup do ní však možný (na mnoha místech je oplocení opatřeno přechodovými žebříky).

Vojenské městečko:

Západně od býv. vsi na východním a jižním úbočí Hradového vrchu ruiny vojenského městečka (vesměs betonové okachlíkované stavby). Na nejvyšším místě areálu objekt s věží (s pěkným výhledem na celé svébořické údolí a na Židlovskou oboru). Bylo zřízeno až po roce 1969 Sovětskou armádou. Armádou bylo údajně střeženo (a snad i částečně využíváno) i po odchodu sovětů, prý do roku 1997. Od té doby pustne. Volně přístupné.