Praha

PITKOVICKÉ ÚDOLÍ

k.ú. Pitkovice, Křeslice (Pražská plošina / Praha)

Údolí Pitkovického potoka mezi Pitkovičkami a jeho soutokem s Botičem pod Křeslicemi. Lidově též někdy Kališťata. Dno převážně lučinaté, svahy druhotně zalesněné. Z přírodovědného hlediska nejcennější ostroh zvaný Pitkovická stráň, zajímavější luční a keřová společenstva též mezi Pitkovičkami a Pitkovickou strání. Naproti Pitkovické stráni rekultivovaná skládka Tingl.

Údolím prochází zelená turistická značka a naučná stezka Povodím Botiče. Zejména ve spodní části údolí, na katastru Křeslic, až parkové podoby (dřevěné lávky přes potok, altán).

Součást přírodního parku Botič – Milíčov.

Pitkovický potok (říjen 2017, duben 2009)

pravá strana horní části údolí se suchými trávníky a keřovými společenstvy (duben 2009)

naučná stezka mezi Pitkovičkami a Pitkovickou strání (říjen 2017)

neudržovaná část nivy pod Pitkovickou strání (duben 2009)

střední část údolí, v němž dominují louky (srpen 2015, duben 2009)

altán pod Křeslicemi (srpen 2015, srpen 2010)

lávky přes Pitkovický potok (srpen 2010, srpen 2015)

Pitkovická stráň

Úzký ostroh, vybíhající od severu do nivy Pitkovického potoka. Místními dříve údajně zvána Belveder.

Temeno porostlé stepními porosty, východní úbočí otevřeno břidlicovým lomem, drobnější lůmky i na dalších místech hřebenu. Západní a částečně i východní svah zalesněn. Stepní část ohrazena proti turistické cestě dřevěným zábradlím.

Pitkovická stráň je známá zejména jako pravděpodobně nejbohatší lokalita koniklece lučního českého v Praze a okolí (každoročně zde z jara vykvétá tisíce rostlin). Dále se zde ze vzácných druhů vyskytuje poměrně hojně křivatec český, velmi vzácně chrpa chlumní… Území cenné i entomologicky (mimo jiné střevlíček Masoreus wetterhalli, reliktní druh skalních stepí a suchých pastvin, jenž zde má nejsilnější populaci v Praze), byť intenzivní management byl v minulosti podřízen výhradně botanickému hledisku.

Stráň je pozůstatkem pastvin, které se ještě koncem 19. stol. táhly pravděpodobně souvisle po celých svazích Pitkovického údolí. Těžba v lomu údajně do roku 1940 (v soupisu lomů okresu Říčanského z roku 1956, kde i tou dobou již nefunkční lomy, však uveden není). Roku 1969 byla lokalita prohlášena chráněným přírodním výtvorem o výměře 0,55 ha (dnes chráněna v kategorii přírodní památka). Od počátku 80. let 20. stol. v péči 4. pražské organizace Českého svazu ochránců přírody (dnes pozemkového spolku Botič-Rokytka).

stepní porosty na Pitkovické stráni (duben 2013)

břidlicový lom ve východním úbočí Pitkovické stráně (duben 2013, srpen 2010, říjen 2017)

drobné skalní výchozy v ploše Pitkovické stráně, možná staré selské lůmky (duben 2009, duben 2013)

označení a ohrazení Pitkovické stráně (duben 2009)

koniklec luční český (duben 2013, duben 2009)

křivatec český (duben 2013)

Tingl

Rekultivovaná skládka nad levým břehem Pitkovického potoka na okraji Pitkoviček. Na náhorní plošině dnes louka, svahy směrem k potoku zalesněny.

Před vznikem skládky zde byla na levém břehu potoka cca 100 m široká niva. V prostoru mezi okrajem nivy a silnici z Pitkovic do Křeslic byl pravděpodobně jakýsi hliník, jak lze usuzovat z pravoúhlé prohlubně, zakreslené na mapě z 50. let 20. stol. Kdy zde bylo zahájeno skládkování nelze aktuálně zjistit, pravděpodobně to bylo kolem pol. 70. let. Zavážel se sem především stavební odpad z výstavby nedalekých sídlišť, pravděpodobně však i komunální odpad, jak dosvědčují stížnosti pitkovického občanského výboru na silný zápach. Čelo skládky, které posléze dorazilo až ke břehu potoka, mělo nějakých 400 metrů. Snahy místních obyvatel a ochránců přírody o zastavení skládky se podařilo naplnit počátkem 80. let (dle informační tabule naučné stezky 1982, ale z některých indicií se zdá, že možná již dříve). Český svaz ochránců přírody v čele s lesním odborníkem Miroslavem Martinů poté navrhl a prosadil rekultivaci uzavřené skládky v rozsahu v té době nepříliš obvyklém. Nejprve byla celá skládka zavezena inertní zeminou a na její náhorní plošině bylo vytvořeno pole. Toto bylo realizováno v roce 1982. Svahy pak ochránci přírody v letech 1982-1987 osázeli stanovištně vhodnými druhy dřevin (javor, jasan, lípa, dub, keře).