ORAVA - LIPTOV 2010

Kytky, kytky, kytky... a sem tam nějaký řetízek

Ráno si trochu přivstáváme. Pokud nechceme porušovat zákaz spaní v národním parku, čeká nás pořádná tůra. Ze stanu nás vytáhlo sluníčko, ale postupně se zatahuje. Snad nás nahoře zas nechytí nějaká čina.

Od hájovny Pod Bielou skalou stoupáme po červené značce. Cedule oznamující překročení hranice 1000 metrů vypadá jako příjemná pozornost od správy národního parku. Ale když jsou pak podobné cedulky každých 100 výškových metrů, spíše lezou na nervy. Vždycky jsem doufal, že se třeba ta jedna ztratila, protože už přeci musíme být daleko výš...

Na několika místech podél cesty klády přivázané řetězy ke stojícím stromům. Nějaké lapače na kůrovce? Ale jak je pak odváží??

Potok. Sláva! S vodou to už vypadalo na pováženou. Dobíráme plné lahve a stoupáme dál.

Po neznačené odbočce lezeme na vrchol Biele skaly (1316 m n.m.). Zajímavý výhled do nížin pod náma - na jedné straně přehrada Liptovská Mara, na druhé Oravská přehrada. Ale okolní kopce jsou v mracích - za chvilinku jsme v nich.

Stoupáme skalnatým hřebenem (rozhodně ne sami - na vrchol míří celé procesí, z nějž nejméně polovinu tvoří Češi). Ale kupodivu v mracích stále nejsme. Tu a tam se přes nás nějaký ten chuchvalec mlhy převalí, vrcholy kolem sebe příliš nevidíme, ale z Biele skaly to vypadalo rozhodně hůř. Zdá se, že mraky stoupají spolu s námi.

Plno zajímavých kytek. Několik druhů (nebo jen velká barevná variabilita?) kruštíků, pětiprstky, hořečky, kamzičníky, kropenáč (na bazickém podkladě!), oměje, netřesky, celíky, tolije, již odkvetlé dryádky, plazivá vrba síťnatá... Čarodějka hudrá, že překážíme ostatním na úzké stezce, ale tohle se prostě nedá nefotit :-)

Přicházíme do míst, kde (zřejmě dolomitové) skály tvoří úplné skalní město. Některé kousky lezecké, místy obtížnější orientace - řada vyšlapaných pěšinek, mnohé slepé (možná vyhlídky, a nebo prostě bloudění našich předchůdců). Dva úseky zajištěny řetězy - s velkým těžkým báglem na zádech fakt chuťovka. Ale nádhera! Nedivím se, že průvodce označují Sivý vrch za jeden z nejkrásnějších vrcholů Slovenska.

Na Sivém vrchu (1804 m n.m.) obdobně, jako cestou. Převalující se mraky, chvílemi v „okně″ mezi nimi velmi pěkné výhledy, a hafo turistů. Vyfotit si vrchol bez lidí chce hodně trpělivosti. Ale nikam nespěcháme. Nahoru jsme vylezli v parádním čase. Odpočíváme, obědváme, kocháme se. Hledáme naši (zatím) nejvýše položenou kešku. Kupodivu skoro nefouká a je tu nečekané teplo - zřejmě nějaké inverze (jaký to rozdíl oproti Choči!).

Na sestupu jedno krkolomnější lezení po skále, jinak cesta klečí do sedla Pálenica naprosto v pohodě. Ocitáme se již mimo vápencové území, což se pozná okamžitě. Orchideje nahradilo borůvčí („aspoň se to dá jíst″, dí Čarodějka), balvany nekloužou. A také jsou tu kýchavice, které jsme neviděli od Kubínsko hoľe.

Bylo by lákavé pokračovat po hřebenu ještě přes Brestovec a spadnout přímo na Zverovku. Ale vyhnuli bychom se skanzenu a potřebujeme zas trochu něco dokoupit. Takže přecházíme na žlutou značku a klesáme k Zuberci. Nejprve strmý sešup kosodřevinou, pak vlhké louky s pěknými výhledy k severu a traverz smrkovým lesem. Trochu fádnější sestup následovaný dalším příjemným traverzem. A jsme opět ve vápencích. Pětiprstky jak telegrafní sloupy. A místo borůvek vraní oka!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku